Dárek aneb Řidičák v padesáti- 2.kapitola

"A proč jste se rozhodla až teď?"  Zkušební komisař se usmíval, ale bylo vidět, že otázku myslí smrtelně vážně a má pro to sakra důvody. "Přivedla mě k tomu vidina hladu nebo bolesti, v zásadě," chtělo se mi odvětit.

Mám už úplně všechno, a toto mi chybí k úplnosti. To byla jedna možná odpověď. Miluju prostě adrenalin. Už nevím, co roupama. Chci si vyzkoušet, co moje hlava i tělo na sestupu (sešupu) svých sil ještě dokáže.

Všechny tyto možnosti v sobě mají různě veliký kus pravdy, nicméně netroufala jsem si pustit je přes rty, abych nebyla považovaná za drzou. Můj učitel jízdy nezářil pýchou, od okamžiku, kdy jsem se chystala jet do Břilic na dvojku, přestože trojku řadím moc pěkně a ráda, a dosud pokaždé v těchto místech, byl dost zamlklý. Jistě se za mne před panem komisařem stydí, to je jasné. Jeho syn, můj druhý a také skvělý učitel i on sám se se mnou hodně namořili a jistě si nechtějí dát druhé kolo, i když toho ode mne tedy vydrželi hodně.

"V naší vesnici, kam jsme jezdili na kole pro potravu, zavřeli prodejnu," vysvětlila jsem nakonec poctivě. "Takže musíme na nákup jezdit do Třeboně nebo Budějovic autobusem, to jest ze zastávky, ze které to je k naší chatě přes kilometr. S taškami to dost bolí. Býváme tam celé léto...

Jiné ambice nemám. Do krámu a šup zpátky!" (Šup třicítkou...)

Na zkoušky jsem se velmi netěšila. Netěšila jsem se už na testy. Dle mé obvyklé praxe jsem si na učení nechala dva dny před a obratem zjistila, že to není mnoho. Co mi procházelo před třiceti lety, dnes již nefunguje, došlo mi, a mírně jsem propadla panice.

Ke zkoušce jsem šla hluboce přesvědčena, že nic neumím, jsem lempl a tak podobně, a jenom proto, že jsem to slíbila.  Před zkušební místností seděli chlapci a dívky od šestnácti do dvaceti svěžích ročků. Neúčastně si cvakali na mobilech nějaké hry, zatímco já jsem neuroticky odbíhala na WC. Už prve jsem si pečlivě zmapovala chodby, kde se jaká toaleta nachází.

Doslova jsem nabouchala své odpovědi a prchla ven jako první. Déle bych to tam už nesnesla. Kočky jsou vrženy a už mě nechte, mumlala jsem si nepříčetně.

Kupodivu mi to vyšlo, a tak mohlo být přistoupeno k jízdě. Moje radost z dílčího úspěchu byla okamžitě vystřídána hrůzou, už proto, že v autě nejsou záchody. Snažila jsem si vybavit všechny dobré rady, kterých se mi za cvičných jízd dostalo. "Lížete trávu!" Při tomto konstatování jsem tehdy měla tak věrný pocit, že jsem začala prskat, abych tu trávu dostala z jazyka. "Nemůžeme připustit, abychom jeli pankejtem a ten naproti se roztahoval přes celou vozovku!" A nebo: "Podívejte se na toho chlapa proti nám! Jde skoro škarpou, jak se nás bojí!" Ten chlap měl prostě pud sebezáchovy, nic jiného v tom nebylo. "Šup, jedem! To auto se musí uvést do pohybu! Vy jste tak zodpovědná, že se ani nehneme!" Moje počáteční záliba v jízdě dvacítkou byla vražedná.

Oba moji skvělí učitelé dělali, co mohli, a já jim to nesmím zkazit. Břilice jednou jistě ponesou mé jméno, Přeseky by taky snesly přejmenování, o Lužnici nemluvím. Byla jsem tam stokrát. Ivanovice? Dianovice?  To se ještě doladí. Na kruhovém přejezdu s kapry v Třeboni jistě jednou přibude moje socha. Budu na ní mít divoce rozevláté vlasy a vytřeštěné oči a lapat po dechu jako ty ryby.

Zabrzdila jsem před autoškolou a odpásala jsem se, abych mohla hned vyrazit pryč, kdyby mě vyhodili.

"Tady se mi podepište," podal mi zezadu komisař nějaký papír. Podepsala jsem, aniž bych se podívala. "Nepodepsala jsem, doufám, že jsem nebezpečný šílenec a nikdy mi nikdo nesmí vystavit řidičák?" vychraptěla jsem suchým hrdlem. "Tak se na to pořádně podívejte!" smál se komisař a učitel, kterému se očividně ulevilo, s ním.

V okénku dole bylo napsáno: Prospěla.

Moje pocity: úleva. radost, trochu provinilost, hodně vděčnost. "Budu vzpomínat s láskou", řekla jsem při loučení s oběma majiteli autoškoly, a myslela jsem to zcela vážně. Tolik trpělivosti, vstřícnosti a lidskosti se hned tak nevidí. Příští léto bych si přišla pro nějakou tu kondiční jízdu, chtělo se mi říct, ale ze strachu, že by do léta radši zavřeli školu, jsem mlčela.

Takže ještě jednou díky, pánové, a slibuju, že pokaždé, než vyjedu, tak vám dám vědět, abyste se stihli uklidit někam do bezpečí...

Viz první kapitola:

https://dianova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=617134