Ano, znám velmi dobře: kdo dává, dvakrát, třikrát, .... neustále dává. Pak jsou ti, kdo jsou zvyklí brát a připadá jim to jaksi samozřejmé. Shodou okolností obě skupiny často trpí výpadky paměti: ti první nějak zapomínají, že jsou využíváni a málokdy dostanou něco zpět, ti druzí pro změnu nemají potřebu vracet a oplácet pomoc.

Být hodný, nápomocný a nesobecký není chyba. Tohle člověk prostě má či nemá v krvi. Ale protože věci by měly být v rovnováze, tak i ten hodný musí občas umět praštit do stolu a nebýt hodný. Ne každý to však zvládne. Díky, Ivo, za pěkný článek.

A jak se ty dvě skupiny vždy spolehlivě najdou...

Velmi zřídkavě však bývá člověk příjemně překvapen... A nejlepší je, když jsou překvapeni oba, potřebný i pomáhající. Případně si vymění role.

Podobná událost je zřejmě teprve přede mnou

Můj tatínek byl moc hodný člověk, jeho dobrota byla občas zneužívaná. Maminka se někdy nazlobila, a řekla "ostré" slovo - místo Žanku mu řekla "ty si přeca ale Jan".

Pro dobrotu na žebrotu - to říkali už naši předci.

A tuhle mi řekla kamarádka mé ženy: ty jsi tak hodnej, pomlčka = blbej! Takže takhle se říká těm, jako se chováte Vy dneska........

Já mám zafixované, že člověk má být hodnej, a to slovo znamená jen hodnej...

Pomáhat je hezké a má se to. Ale na základě reciprocity: já teď tobě, příště ty mně. Pokud je to jednostranné, vychovává to sobce a spratky. Mezi dospělými, dětmi a nyní nově mezi imigranty. To bychom si měli tvrdě hlídat.

ano, rovnováha

Být hodný ještě neznamená, že za cenu toho, že mi lidi budou skákat po zádech a močit mi na hlavu... je to dlouhý proces to pochopit a ještě delší začít jednat tak, abych měla tolik úcty k sobě, že nepřipustím abych byla jen ten hodný blbec.

Musela jsem se naučit říkat ne...

A s tím klidným asertivním ne, se mi život velmi změnil k lepšímu...

Pomůžu, když je to nezbytné. Nepomáhám tam, kde stačí aby se žadatel trošku sám snažil místo pouhého očekávání pomoci z venčí...

Tak to je, Ivi

Když dlouhodobě děláš tzv. třetí nohu lidem, kteří to od Tebe očekávají, jsou znechuceni a zklamáni, když jim ji přestaneš poskytovat. Tak člověka někteří tzv. Přátelé opustí a přijdou noví. Hodnotnější. Nebudou čekat s nataženou dlaní, ale budou rovnocenní Tvému novému já

Moje vlastní zkušenost

Však já se to učím, ale jde to ztuha a pomalu...

Také jsem se často zklamala, na štěstí ne v blízkých lidech. Jsou lidé, kteří dovedou říkat NE, já jsem to nikdy nedovedla, stále se to učím. Prostě "měkkosrdcatí" lidé na svou dobrotu často doplácejí - může je hřát leda vnitřní pocit, že někomu pomohli. Je třeba ale rozlišit ty, co naši pomoc opravdu potřebují, od těch, kteří ji zneužívají... Pěkné zamyělení, díky, Ivanko.

já taky děkuju

Pro dobrotu na žebrotu - to bohužel dost často platí. Leč i tak bychom měli zůstat takoví, jací jsme

Hezký den, Ivano

Člověk stejně nepřeskočí sám sebe...

Těch ochotných, které jste dobře popsala, je několik kategorií.

U některých je to až chorobné; i kdyby jim nohu řezali, ještě jim podá nůž. Jiní začínají jako nepopsaná stránka až do prvního natlučení nosu. Po krátké duševní rekonvalescenci jsou zase nepopsaná stránka, ale už ne A3, ale jen A4. A tady se to dělí; někdo se stále vrací k důvěře v dobré lidi, i u těch špatných hledají něco dobrého (znám to z rodiny), jiní , po opakovaných špatných zkušenostech zatrpknou a natrvalo z nich čiší nedůvěra.

chtěla bych být A4 a)

To mi něco připomíná... (A taky mám podezření, že to je dědičné.)

Ale dá se to změnit, Klárko