...Jsem už také letitý a jak pravím...kde sedí doma a čumí na telku, je mrtvý člověk. Ale každému to není dáno. S přibývajícim věkem přibývají nemoci,(za poslední dva roky o tom něco vím). Sedám pořád na koně, ne už třikrát denně, jak před třemi roky, ale když se najde na vyjížďku dobrá parta, překonám strach a jedu.

Také znám jedno přísloví- nejlepší je umřít mladý a zdravý !

Rozuměli byste si spolu, myslím

Nuže - odešel šťastný. A nejspíš i díky Tobě.

Snad, děkuju

Ivi

Můj taťka byl něco podobného, neměl sice plachetnici, ale ještě půl roku před svým odchodem, v 89 letech, smělě obíral jabka z kymácejícícho se žebříku. Byť jsem mu to výslovně zakázala. Ale když jsem byla v práci, nemohla jsem vidět, ani jsem nechtěla. Ale sousedé viděli

Tvůj i můj. To byli chlapi, o kterých se dá říct, že do konce života byli frajeři. Byť mi to v poslední řeči rodina zakázala říct, jako nevhodný výraz do svatostánku.

Je to tak

Moc pěkný...crcání je fakt na prd!

to jo

Asi bych se neměla smát, co?

P.S. Můj děda v 85 nebo kolika lezl po žebříku na stromy stříhat větve. Babičku tehdy málem odvezli...

Rozumím tvojí babičce

Krásný příběh. Slovo ́crcání ́ životem se mi moc líbí. To znám, někteří otcové bývají k stáru (k hrůze svého okolí) nebezpečně hyperaktivní. Ten můj si před pár lety zlomil obě nohy, když lezl na hrušeň. Ne snad, že by ho to nějak odradilo od výšek - už léta vyhrožuje, že vlastnoručně opraví střechu na chalupě...

Táta byl strašidelně hyperaktivní po celý svůj život