Krutosti, tvé jméno je Člověk...

Zkusmo jsem zamířila a pak se pořádně rozmáchla, co mi ruka stačila. Kostka cukru strašidelně cvakla o přenosnou značku.

Kočka se lekla a zalezla pod auto. Právě včas. Opilec, vrávorající domů, kopl už jenom do vzduchu, následně ztratil rovnováhu a upadl. Následovala sprška vulgarit, namířených proti celému světu, pak se ten tvor zvedl a opět se vydal původním směrem. Na kočku naštěstí zapomněl.

V naší ulici kdysi bývaly celé kočičí gangy. Bydlely v nedaleké stráni, jedna stará paní jim do opuštěné garáže nosila jídlo, a ony ji milovaly. Každý večer jí šly naproti, už dopředu předly a těšily se na svůj denní příděl lidské dobroty.

Bylo to až delirické, vidět tam všechna ta kožešinová tělíčka pohromadě, ocásky vztyčené, lísající se, a pak velmi dojemné- pozorovat láskyplné počínání oné paní i koček. Bylo jasné, že potrava je až na druhém místě; pohlazení pak na prvním.

Kromě hodných lidí tudy chodili i ti druzí. Našli se takoví, kteří se vyžívali v trápení opuštěných zvířat, kopali do nich, pokud se zrovna nachomýtli ke krmení dravé zvěře, a podobně.

To byl můj okamžik. Visela jsem z okna a vydávala různé zvuky, rozuměj tleskání, klepání o parapet, někdy došlo i na výše popisovaný hod kostkou do dálky. Kupodivu to bylo velmi účinné. Buď kočky pochopily signál NEBEZPEČÍ a bleskově zalezly pod některé z aut, nebo se agresoři obratem umravnili při představě, že jsou sledováni a nechali si pro tentokrát svou chvilku úchylné rozkoše ujít.  Potmě věděli prd, jestli je tam devítiletá holka nebo někdo, kdo je může jít dořvat, nebo něco jiného, každopádně ochladli.

Jednou nás vezl švagr z chaty. V autě byla moje sestra, jejich malý syn a moje matka. Uprostřed silnice se buď rvali, nebo se spíš pářili čtyři mourci. Řvali, že to bylo slyšet i v autě, a nevnímali svět okolo. V okamžiku „O“ nás museli chránit všichni svatí a ještě někdo navíc. Bývalo by lehce šlo kočičí grupáč objet a vyhnout se jim, ale švagr zvolil opak. Se čtveráckým smíchem se snažil do nich najet, zatímco já řvala a mlátila do sedačky před sebou, a možná i do toho „člověka“ před sebou.

Výsledek: kočky stihly utéct, alespoň co jsem mohla zpozorovat při i po incidentu, já pak jednohlasně dostala ve svých asi jedenácti letech náplast nebezpečné hysterky, vraha, nervově narušené, apod., což mi bylo dost jedno, tím spíš, že jsem nevěděla, co to znamená.

Zbytek cesty proběhl ve vyprávění švagra, na jaké zvíře kdy v životě už šlápnul, které nakopl, uškrtil, které…(doplň si sám), a já jsem v šílených duševních bolestech náhle poprvé v životě pochopila, že nejenom v naší ulici jsou kočky v nebezpečí. Že všechna zvířata na celém světě mohou potkat všelijaké lidské zrůdy, a já je nebudu moci ochránit. Ze svého okna všechny neuvidím, kostkou dohodím jenom velmi omezeně. Že zlých lidí jsou spousty a já jsem malá a bezmocná, ale i když dospěju a třeba tak docela bezmocná už nebudu, stejně to všechno neuhlídám.

Pamatuju si ten pocit, když jsem si najednou uvědomila, že mám život před sebou, a že spousta zvířat zažije utrpení, tolik bolesti, já jí nezabráním, většině nezabráním, přinejmenším, ale věděla jsem, že já ji budu tak nějak taky cítit a nedovedla jsem si představit, jak to vydržím, a byla jsem úplně ochromená hrůzou.