Volba
Stará vědma měla v ruce malou krabičku. Ani ji neskrývala, ale ani nevztáhla ruku směrem ke mně, aby mi to ulehčila. Neulehčila mi nic. Naopak- přestože musela vidět, jak hrozně mi je, počkala, až se k ní z posledních sil doplazím, a pak mě tiše vybídla: vyprávěj...
Složila jsem se do trávy k jejím nohám, a s očima vnořenýma do těch jejích, stařecky vybledlých, ale nevýslovně moudrých a laskavých, jsem začala vyprávět. Chvíli slovy, pak vzdechy, nakonec tichým vyčerpaným pláčem. Můj les shořel na troud a já se v něm bojím. Snad jsem na chvíli usnula. Nevím. Probral mě chlad, který mě roztřásal jako zimnice. Zdálo se mi, že se nějak zvláštně setmělo. Vzhlédla jsem: je tu se mnou ještě? Nebo jsem tu cestu snad podnikla zbytečně?
Byla tam. Seděla na stejném místě a zdálo se, že ve zcela stejné pozici. A dívala se na mě. "Jestli ji chceš, je tvoje," ukázala očima na svou krabičku či dózu, nebo jak to nazvat. Podala mi ji. "Je v ní lék na tvou nemoc. Když jej budeš poctivě užívat, zbaví tě bolestí, strachu i té ničivé únavy. Nebudeš se ničím trápit...' Dychtivě jsem natáhla dlaň. " Počkej," stáhla ruku s lékem zpět, "ještě jsem nedomluvila! Jde o to, že sice neucítíš bolest ani strach, ale ani radost, nebudeš vyčerpaná, ale ani nebudeš vnímat zdravou únavu z dobře vykonané práce, tak příjemnou a plnou uspokojení. Ani strach, ale ani rozkoš. Rozumíš? Můj lék ti vezme všechno. Ale budeš moci žít. Žít jinak, než jsi byla zvyklá doposud, ale žít. Spousty lidí tak žije, to mi věř," trochu útrpně se usmála.
Naslouchala jsem jejímu tichému, trochu drsnému šeptání jako biblický Job na hnoji. Prakticky smířená s tím že můj život končí. A ejhle! Naděje! Po tváři mi stekla slza, pak druhá, další a ještě další. Na okamžik jsem schovala svůj mokrý obličej do dlaní.
"Chci tvůj lék, prosím tě," pronesla jsem prosebně a odhodlaně setřela slzy. Byly to poslední slzy.
Lék staré vědmy mi velice ulevil. Zase jsem začala normálně spát, jíst, chodit, opět po dlouhé době jsem začala chodit do zaměstnání, které jsem byla schopna vykonávat. Všichni se mohli přesvědčit, že jsem zdravá a upřímně mi blahopřáli. Lék jsem užívala dál, vděčná za vše, co mi dal, aniž bych brala na vědomí, co vše mi naopak vzal.
Brzy na to mi krátce po sobě zemřeli oba rodiče. Věc, o které jsem byla vždy přesvědčená, že mi zlomí srdce, proběhla jako ve snu. Někde kolem mě kroužila bolest, ale lék ji ke mně nepustil. Sourozenci, kteří se o své staré rodiče pramálo zajímali, natož snad starali, vyhlíželi, jako by chtěli naskákat do hrobu, blízcí zhroucení. Já jediná jsem neplakala. Jako bych ani neměla slzy.
Opustily mě veškeré fobie, a že jsem jich měla! Život se mi nabízel na odřeném, nevýrazném podnose, a já flegmaticky, bez jiskřičky jakéhokoli výraznějšího pocitu konzumovala. Dělají to i jiní, co bych nemohla já...
Muž, který mě dříve dokázal během jediného večera provést rájem, zatímco jsem se vzrušením a touhou přímo vznášela, polekaně předkládal stále nové a nové mapy, které mě měly zvábit ke společnému cestování exotickými krajinami, zatímco jsem vlažně přihlížela.
S kamarádkou, se kterou jsem se dokázala celou noc smát tak, že jsem se prochechtala až k astmatickému záchvatu, jsem pohodila občas pár slov. Se svým novým úsměvem, který vypadal celkem dobře, pouze ho nevyvolaly city, anóbrž slušnost.
Lék v krabičce neubýval. Stále plnil svou úlohu. Život plynul a nebolel, a já jsem plula s ním.
Jednoho večera jsem se zadívala do zrcadla. Na sebe, po dlouhé době, tak jako většina jiných věcí i moje podoba mi byla fuk. Zadívala jsem se pořádně a stejně tak intenzivně jsem se lekla. Skoro jsem se nepoznala! Hlavně ty oči!
Byly to teda docela pěkné oči, to zase ano. Možná krásnější teď, bez těch mých věčných tmavých kruhů, bez vrásek, možná i jasnější. Jenom...Měla jsem pocit, že se dívám na neživou tvář. Ani kolem úst nebyly vrásky, takže ta tvář, jako moje tvář, já, jsem vypadal mladší. Úhlednější!
Jenže ty vrásky byly taky od smíchu! A ty kruhy někdy ne z bolesti, ale z únavy po promilované noci! Nebo z nočního hltání nové knížky!
To všechno bylo pryč. Nenávratně pryč! Byla jsem ohlazená jak oblázek v řece, žádné hrany, žádné prohlubeniny, nic.Nenávratně.
Nenávratně?
"Nenávratně?" ptala jsem se naléhavě staré vědmy, kterou jsem našla na obvyklém místě.
"Návratně," opáčila trochu cynicky, a současně s jakousi něhou. A soucitem. "Vrať mi můj lék, a vrátí se ti tvůj předchozí život. Vrátí se ti tvá nemoc a do nejdelší smrti tě už neopustí, Někdy bude hodně zlá, někdy trochu mírnější, ale navždy bude s tebou. Přivítej zpátky strach, bolest, vyčerpání, slzy. Zoufalství. Bude to tvůj život. Občas zakusíš rozkoš, zasměješ se zplna hrdla, a pocítíš dychtivost a dravou chuť žít. Budeš vnímat se stejnou intenzitou, jako před mou léčbou, tak, jak to odpovídá tvé povaze. V tvých očích se opět bude zračit tvoje duše. Budou jiskřit i se zalévat slzami..."
Stejně jako tehdy jsem si přitiskla dlaně na skráně a zavřela oči. Rozuměla jsem tomu. A rozuměla jsem i stařeniným závěrečným slovům. "Možná to nevydržíš..."Ten pocit jsem si přese všechno dobře pamatovala. Možná to nevydržím...
Pomalu jsem vzhlédla a s upřeným pohledem do jejích očí jsem položila kouzelnou krabičku vědmě do klína.
Ivana Dianová
Exotická večeře
Potřebujete se nějak potěšit? Utěšit? Není nad to, když vám někdo z lásky připraví nějakou líbeznou krmi.
Ivana Dianová
Nedívej se tam, nikdo tam není
Nevím přesně, zda je to dar nebo prokletí. Jsem pro jistou skupinu obyvatel nepřehlédnutelná a neodolatelná. Vlastně s tím nic nechci dělat, i kdyby to šlo, když se tak nad tím zamýšlím.
Ivana Dianová
Billa šok
Billu navštěvuju docela často, mám ji totiž co by kamenem dohodil. Mám vůči ní spoustu výhrad, ale jít s plnými taškami pět minut, nebo jet několik stanic je dost rozdíl, což u mne hraje zásadní roli. Dnes jsem tam utrpěla šok.
Ivana Dianová
Utržená ze řetězu
Použila jsem samozřejmě nadsázku, ale musím se přiznat, že utrženě si kapku skutečně začínám připadat. Hledám, ba slídím, sháním, toužím a těším se. Strašně!
Ivana Dianová
Kšeft století
Nejsem obchodně zdatná. Vůbec. Nemám v sobě to pnutí a když se občas snažím v tomto směru něco podniknout, kdekdo mě dokonale očůrá. Tím víc mě fasinují lidé, kteří to mají naopak, zejména když tím nepoškozují druhé.
Další články autora |
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Prezident Petr Pavel se zranil v obličeji při střelbě ve zbrojovce
Prezident Petr Pavel se při střelbě na střelnici v uherskobrodské České zbrojovce, kam zavítal...
„Smrt režimu.“ Za nápis si má nezletilá ruská studentka odpykat 3,5 roku
Ruský vojenský soud odsoudil žákyni desáté třídy, sedmnáctiletou Ljubov Lizunovovou ke 3,5 roku...
Zavolíme! Kandidáti do eurovoleb se utkají v debatě vysílané i studentům škol
Šest kandidátů pro volby do Evropského parlamentu přijalo účast v debatě Zavolíme!, která bude...
Další případ zpožděné dodávky zbraní. Česká firma se soudí na Ukrajině
Premium Vztahy mezi Českem a Ukrajinou nejsou vždycky idylické. Svědčí o tom soudní spor, na který narazila...
Světlušky mění válčení ve městech. Nové drony snížily počet padlých Izraelců
Premium Jen několik decimetrů velký přístroj může znamenat revoluci městské války: minivrtulník, který...
RECEPČNÍ
Quality Hotel Brno Exhibition Centre
Jihomoravský kraj
nabízený plat:
30 550 - 30 550 Kč
- Počet článků 629
- Celková karma 32,14
- Průměrná čtenost 2036x