Můj guláš je lepší, Honzo

Je to ten nejzákladnější typ. Postup jednoduchý-  výsledek skvostný! Musí se ale déle čekat, a to labilnější a hladovější jedinci těžko zvládají...

Na důstojný kus MÁSLA nasypu nakrájenou cibulku, čím více, tím lépe. Na kilo a půl masa asi tak pět středních kousků.

Pak přijde možná nejobtížnější moment (pro mě): krájení masa na kostky. Jakmile vyndám prkénko na krájení masa, stojí u mě pes. Psice. Réza. A nestojí tam jen tak pro nic za nic! To ani omylem. Chce koštovat, a to nikoli malé množství. Hovězí kližka je přesně podle jejího gusta. Brutální člověk by ji vykázal na chodbu, zamkl na dva západy, a krájel za lítostivého poblafávání či vyzývavého štěkotu za dveřmi. To se u nás ještě nestalo. Masa pokaždé rovnou kupujeme víc, abychom u krájení mohli hrát psí košíkovou: Réza chytá za letu jako racek.

Na lehce zlatou cibuličku nakladu to, co Réza nevyloudila. Osolím, opepřím, opaprikuju sladkou i pálivou paprikou, posypu několika špetkami rozžmolené majoránky. Orestuju na prudším ohni. Podliju malým množstvím horké vody nebo vývaru, a začínám s pomalým dušením (masa).

Hodně pomalým. Každou chvíli kontroluju a podlévám. Maličko. Maso začíná vonět. Voní fantasticky! Po hodině této procedury pes mluví lidskou řečí a člověk- chlap kňučí jako pes. Oba mají chuť. Velkou. Žádají si urychlit proces. ANI NÁHODOU, MOURCI! Gulášek chce svůj čas. Kolik si ho žádá, tolik mu ho dám. A tak kontroluju, podlévám, míchám, ochutnávám, a zbytek rodiny fetuje libé výpary.

Když už se maso tváří, jako že jo, že už se vzdalo, přidám vaničku hovězího bujónu. Není to nezbytné, ale má to něco do sebe.

Když už je bývalá kravka měkká zcela podle mých představ, doplním vodu na definitivní množství a zahustím. Buď francouzskou kuličkou, nebo rozmíchám trochu mouky v malém množství šťávy z rodícího se guláše.

Už teď je hotový, ale kdybych ho nechala nejlépe přes noc uležet, byl by dokonalý. To se mi ale ještě nepodařilo prosadit...

K tomuhle guláši mám ráda vařené brambory. To přidám ještě kousek másla. Ani těstoviny nejsou nejhorší. Knedlíky já nerada. Ale úplně nejlepší je krajíc čerstvého domácího chleba s pomoučněnou rozpraskanou kůrkou. Nebo dva krajíce? Něčím je přeci potřeba vytřít talíř!

Sní se vždy vše.

Související článek:

http://janandrle.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=505565