Hledám chůvu

Ano. Hledám chůvu, která bude chodit s mou dcerou na hřiště! Protože já už nemůžu. Prostě nemůžu, no. A naše malá hřiště všeho druhu miluje...

Byly by to tak dvě hodiny denně. V parku na tříkolce bych ji už venčila sama, to mi nevadí. Vadí mi dětské hřiště, plné lidí, přičemž mi nevadí děti, v tomto ohledu jsem celkem zocelená, ale vadí mi dospělí, kteří je doprovázejí. Občas tam vídám takové typy, že bych vyla.

Hrdinkou dnešní návštěvy nejbližšího hřiště je dívka DELFÍN, respektive její matka, jejíž jméno neznám. Dívenka tak necelých pět, maminka tak necelých pětačtyřicet. Obě hezké, elegantně oblečené. Děvčátko běhá kolem prolézačky. Moje něco přes dva roky mladá batola se v ní vzhlédla: snaží se bzíkat taky, dělá, že dívku už už dohání, což ovšem nemá šanci, to jí ale nevadí, směje se a kvíká. "Maminko, ať za mnou ta holka neběhá!" křičí, "mám z ní nervy!" Ty brďo, v tomhle věku jsem jednak netušila, co to nervy jsou, jednak že bych nějaké snad měla vlastnit! To bude dítě na úrovni...

Pokouším se přesměrovat Nandu jinam. "Naše Delfin je moc citlivá," říká mi maminka s jakousi ponurou pýchou. F uprostřed jména vyslovila s přídechem. Když citlivá, tak citlivá. Odchytím Nandu, šoupnu ji na pískoviště. Naštěstí je tam jiná holčička. Začnou spolu vařit.  Sotva naservírují oběd na dřevěnou desku, co se s ní přiklápí pískoviště, je zde DelFin. Vymrští se na desku a šlape a dupe a kopá písek. Její maminka jen sténá její jméno.

Pak se rozeběhne proti miminku, co sotva stojí a drží se miniaturního kočárku pro panenky. Dítě odstrčí hyždí, popadne kočárek, flákne s ním o zem, skočí na něj a dupe a dupe. Přiřítí se majitelka mimina a kočárku, snaží se jí domluvit. Dívka proti ní vykopne nohu, žena jen tak tak uskočí. Přiřítí se "delfínice". "Neopovažujte se na ni křičet!" ječí na paní.

Zírám. To ještě netuším, že jsem na řadě. Sedím na lavičce a držím Nandino pitíčko. DelFin má zjevně žízeň. Přiskočí a chňapne. Netuší, že jsem cvičená, takže jsem rychlejší a stihnu ucuknout. Má kliku, mohla být zlitá oranžovým džusíkem. "Maminko, já to chci!" kvílí, jako by dodělávala. Je mi to trapné, ale hygiena zvítězí. "To ti nemůžu dát, víš, to je tamhleté holčičky," ukážu na dcerku. "Pojď, Delfínko, paní je lakomá..." Paní hladí uplakanou dcerku. "To není delfín, to je holčička, " podotkne udiveně Nanynka. Holčička po ní kopne. "Tak to pozor," zvýším hlas a vztyčím se v celé své výšce, načež holčička pochopí, že narazila na nepravého, tak alespoň čutne do matky. "Já ti koupím lepší pitínko, a dvě!" něžně ji hladí maminka.

Tak na tohle nemám. A není to ani zdaleka poprvé, co si to říkám.Tohle hřiště zřejmě navštěvuje speciální druh lidí, se kterými nejsem kompaktibilní, Občas je ale najdu i na tom druhém, podstatně vzdálenějším hřišti na kopci. Takže si nepomůžu, když budu chodit jinam. Už jsem zkoušela venčení dítěte za tmy, tak v šest večer už tam nikdo není, má to něco do sebe, ale...To naší Nanyně přece nemohu udělat!

Možná že jsem taky moc citlivá- jako Delfin?

Těžko říct. Každopádně jsem se už rozhodla: hledám pro svou dceru výhradně  hřišťovní, zcela splachovací chůvu!