Nebezpečí číhá v tramvaji

Já tedy MHD nijak zvlášť nemusím, ale byly doby, kdy jsem ji opravdu těžce nesnášela. Mám na mysli doby, kdy byl syn malý.

Jakmile jsme totiž do něčeho z tohoto oboru vlezli a toto se dalo do pohybu, můj -jinak celkem mlčenlivý- syn, snad povzbuzen rytmickými zvuky jízdy, okamžitě rozvázal a začal mluvit. Nahlas, témata vesměs strašlivá, hlas zvučný. Žvanil a žvanil a žvanil a nešel umlčet ani ztlumit, většinou ani přeladit. Cestující škodolibě naslouchali, zhusta komentovali, někteří se i uráželi, to když se bezděčně stali ústředním námětem chlapečkových úvah. Jedna žena v černobílém puntíkatém kožíšku jistě dodnes vzpomíná, jak ji Maty na celou tramvaj nevybíravě obvinil, že zavraždila dalmatince, a teď se vytahuje jeho kůží, ve které stejně vypadá blbě.

Když syn povyrostl, dost se mi ulevilo. To jsem ale netušila, že to nebude na dlouho. Synovi totiž časem dorostla zdatná následovnice: dcerka, ktará mě rovněž vhání do ošemetných situací.

Nedávno jsme takhle spolu cestovaly tramvají číslo jedenáct. Vyhlížely jsme z okna, komentovaly vánoční výzdobu ulic, auta, pejsky, když na I.P.Pavlova přistoupil černoch. Chlap jako hora, ten nejtmavší odstín pleti, byly z něj vidět jenom oči a zuby. Nandu k mé malé radosti okamžitě zaujal. Hlavu jak na pružince, nedala se otočit ani odpoutat.

„Mami, čejt!“ zvolala, „blblblblbl!“ Prstíčkem ukázala na temného muže na protější sedačce. Samozřejmě rozuměl česky, co by ne, když jde o mě…Byla jsem na infarkt, v duchu jsem počítala stanice, které jsme měly ještě před sebou: pět, to nedám…

„Pšš, to není čert, to je pán,“ snažila jsem se. „To je čejt!“ nedala se moje dvouletá holčička. „Kde más oji! A oťať!“ zeptala se černocha přísně. Ten se začal chechtat na plnou hubu, jak se říká, jazyk se mu bláznivě třepetal v puse dokořán. Nanda se pozorně předklonila, aby pořádně viděla. „Má jajik,“ konstatovala spokojeně, „úžovej! Oji nemá, oťať taky nemá, ati má v kaptě, oťať. Je zima, oťať ťudenej, onem do kapti!““ přemítala nahlas.

Už jsem sbírala tašky, že vypadneme, když mě zachránil černoch- vystupoval dřív než my. Šel schválně k prostředním dveřím, aby musel projít kolem nás. Prsty naznačil na hlavě „oji“, zadupal a strašidelně zablekotal…