Ne, já nejsem ženská...

To není poprvé, co mě tohle napadlo. Zrcadlo a většina lidí si tedy myslí, že jsem, ale pletou se. Nejsem. Včera jsem se o tom definitivně ujistila. Nebo je to nemoc?

Znáte tu pověru, že ženy si libují v nakupování oblečení? Že milují nákupní centra, kde pobíhají z jednoho krámu do druhého? Vyžívají se ve zkoušení hadrů a bot? Doplňků? Buď to je blbost, nebo jsem ta pověstná výjimka, co potvrzuje pravidlo.

Za mého dětství a mládí to bylo nějak jednodušší. Každé jaro máma zjistila krutý fakt, že jsem zase vyrostla. Takže některý den, byla to většinou sobota, se vyrazilo na nákup většího, přesněji řečeno delšího oblečení. Toto se většinou realizovalo v obchodním domě Máj na Národní třídě, kam nám jezdila tehdy devatenáctka rovnou od domu. Pokud jsme tady nebyly úspěšné, přišla na řadu Bílá labuť, Dům módy a docela nakonec Kotva. Ta byla, co se oblíbenosti týče, až na posledním místě, i když je fakt, že tam zase bylo oddělení hudebních nástrojů, které mě vzrušovalo víc než všechny hadry a boty světa...

V tehdejších obchoďácích se dalo pořídit celkem vše požadované, přestože si pamatuju, jak už tenkrát mě vyčerpával ten mumraj a plocha, které jsme musely s mámou brázdit, a to i přesto, že jednotlivá patra byla jasně a zřetelně označena, takže nebyl problém najít, co jsme právě potřebovaly. Mnohem příjemnější byl tehdy Luxor nebo Femina, malé krámky se zajímavým zbožím. Prošmejděno i vybráno bylo záhy a bez celkového vysílení organismu.

Nesnáším, nesnáším, nesnáším novodobá obchodní centra!!! Ze všech nejvíc nesnáší Flóru, a hned pak nesnáším ta všechna ostatní. Chodím tam minimálně, ovšem s maximálními následky na duševním i fyzickém zdraví. Třeba když jsme před lety se synem sháněli oblek a boty do tanečních. To byl porod! Nejenom že tam nic vhodného neměli, a to, co měli, bylo nechutně předražené. Ale než jsme pokaždé našli nějaký přibližný krám, kde bylo lze podobné zboží očekávat!  Místo „Pánské oděvy“ např. „Fernandos“, „Ossoriass“ a podobně. V každém pak jiná hudba! Byla jsem tak zdivočelá, div jsem si nezoufala. Jako hůře vidící jsem se navíc nechytala v paláci plném skla. Že bych snad nahmátla nějaký východ, jezdící schody, apod, o tom by v případě samostatného výletu nebyla hned tak řeč!

„Prosím tě, odveď mě odsud, já chci ven!“ kňučela jsem naoko z legrace, ale bylo mi skutečně špatně. „Já myslel, že něco specielního hledáš,“ podivil se syn, který se věrně, leč zamyšleně, s rozžhaveným mobilem v ruce, ploužil za mnou. „Jo! Východ!“ Skoro jsem vzlykla. Nakonec jsme o pár dní později a o pár ulic dál objevili NORMÁLNÍ obchod s pánskou módou, který byl takto i viditelně označen,  PŘÍZEMNÍ, skvostný, bez hudby, s jednou dírou na jedné straně, kterou se vlézalo dovnitř, druhou na opačné straně, kterou se vylézalo, obě díry nadto odlišně označené, pohoda...Bez křečí jsme si vybrali nádherné kvádro, boty, košile i motýly plus další doplňky, a spokojeně odešli domů, kde jsme neprospali v polokómatu zbytek dne, jako po návštěvě kteréhokoli obchodního centra.

Včera jsem brázdila jisté děsivé obří zařízení kvůli nové pračce. Vybrala jsem si ji sice už na internetu, ale chtěla jsem si ji také vlastnoručně ošmatat, pozotvírat, vyzkoušet si, zda si budeme rozumět, čuchnout si k ní, a tak. Vzhledem k tomu, že přítel také zrovna cosi sháněl, vyrazili jsme společně. Proráželi jsme lidské mraveniště jak barikádu, pohled skelný, takřka nepříčetný. „Vydržím ještě tak půl hodiny, a pak buď omdlím, umřu nebo uteču a nechám vás tady.“ Udiveně jsem na něj pohlédla; vypadal na to všechno, co právě vyjmenoval. „Takže se teda nepodíváš rovnou taky po těch tvých nových džínách, když už jsme tady,“ okomentovala jsem s porozuměním. Taky už se mi dělalo zle. „Takže se nepodíváme,“ souhlasil poněkud hysterickým hlasem. „Tenhle barák postavil latentní masový vrah a já tady nebudu!“

Načež jsme, ruku v ruce, doslova vyběhli ven. Míjeli jsme fontánky, honosné lustry, obchody, kde vysedávají pouze prodavačky, jak je tam draho a nudno, ohromné množství kavárniček, kde dát si kafe, vyrobím si puchýře na průdušnici z jeho vdechnutí, jak bych byla nervózní...

Bleskově osahanou pračku mi přivezou zítra, džíny a podobné věci už jedině v jednoduchých obchodech se dvěma jasně označenými dírami, vedoucími rovnou na chodník! To jsme si slíbili.

Tak!