Zvíře ví...

„A vyjeďte si výtahem,“ zavolala za námi majitelka penziónu, kde jsme se právě ubytovali. Zatímco čekáme, až přijede, k naší skupince nenuceně přistoupil obrovský rezatý kocour. Sedl si jakoby do fronty, a aby mu čas lépe utíkal, začal se mýt.

„Ty s námi pojedeš nahoru?“ zeptala jsem se laškovně. Kocour oddálil přední nohu od čumáku, a krátce, ale jasně souhlasně broukl. „A kam ti to mám zmáčknout,“ ptala jsem se dál. Jedno mňouknutí bylo rovněž zcela jasné. „Tak do prvního, jo?“  Opět brouknutí. Jeho paní vykoukla z recepce: „Vezměte Kačabu do prvního patra, buďte tak hodní, on je tak zvyklej od koťátka!“

Stalo se; Kačaba s námi pak pravidelně jezdil po celý zbytek pobytu. Navíc, snad z vděčnosti nebo prostě sympatií, spal na židli u našeho stolu, ač jeho místo bylo odjakživa na sedačce v rohu.

Nebyl to ani zdaleka první případ, kdy mi nějaké zvíře předvedlo zcela evidentní pokus o komunikaci, o spolehlivé chápání situace nemluvě. Znám například holuba, který přechází zásadně na přechodu! Vídám ho u Muzea. Spořádaně čeká na světlech, pak nízko při zemi přeletí na druhou stranu a pokračuje dál po chodníku. Považuju ho rozumného, je to mimořádně rušná křižovatka!

Naše fena, která už není mezi námi, byla mistr mezidruhového dorozumívání. Přišli jsme s rodinou na návštěvu k babičce. Po bouřlivém psím přivítání došlo na uctění návštěvy. Fena samozřejmě už ve výtahu věděla, že se blížíme k nějakému masíčku. Babička chtěla fenku trochu poškádlit, tak jí povídá: „Ale Meggy, vždyť já tu pro tebe nic nemám!“ Meggy začala rejdit ocasem a mohutně kývat hlavou. „Myslíš, že mám?“ zkoušela ji babička, a Meggy začala kýchat a vyrážet zvuku jako „chjo! chjo!“ „A kde to mám?“ pokračovala jejich konverzace, načež Meggy letěla k lednici. „Jo tady, no vidíš,“ divila se naoko babička. „No ale mně se nechce vstávat, řekni si dědovi, ať ti to vyndá, běž!“ Za chvíli Meggy přitáhla z pokoje rozespalého dědu, a bylo otázkou několika vteřin, než pochopil, že má otevřít lednici a nabídnout feně kus masa od včerejška, který tam byl specielně pro ni připravený...

Přišel jeden z nejsmutnějších dní v životě celé naší rodiny: babička se nevrátila z nemocnice. Museli jsme zajít do jejího bytu a psice jsme vzali s sebou. Jely nezvykle tiše, ba zaraženě. Zůstaly hned v předsíni a tázavě na nás hleděly. Něco se jim sakra nezdálo...Meggy, babiččin miláček, se šla podívat do pokoje: ustlaná postel, nikdo v ní- Meggy si i nadzdvihla peřinu, aby měla jistotu. Pak si stoupla, aby viděla na noční stolek, kdy vždycky býval čaj a něco malého k zakousnutí, a samozřejmě hromada léků na talířku, aby babička nezapomněla. Nic! Meggy se rozběhla ke dveřím na WC. Pak ke koupelně. To už se jí třásly nohy, že sotva chodila, a slabě kníkala. Nakonec šla zpátky do předsíně. Když zjistila, že tam jsou nejenom babiččiny nazouváky na ven, ale i její pantofle, a v rohu berle, doslova se rozplakala. Zalezla pod kuchyňskou linku, položila si hlavu na přední packy, a odmítla vylézt. Pochopila.

Myslím, že lidé by se hodně divili, co všechno takové zvíře ví!