Svaté právo

„Mi-chal-ka“, slabikovala si zaujatě nahlas jméno jejich dcery. Zase nic. Doprčic. Tak...Míša. Taky ne. Že to taky pořád mění! Tak... Svatý Jan pod Skalou. Tam měli jeho rodiče chatu a on to tam miloval. „Jo!!!“ zajásala. Na obrazovce se objevily maily jejího manžela. Dychtivě se do nich začetla, až přeslechla cvaknutí zámku. Muž přistoupil ke stolu a nahlédl jí přes rameno.

„Takže zase, jo?! Ty s tím nedáš pokoj?!“ zařval a zaklapnul počítač. Leknutím vyskočila. „Honzo, nech si to vysvětlit! Já jsem jenom potřebovala...“ Nenechal ji domluvit. „Buď zticha, prosímtě, aspoň buď zticha!“ Sedl si do křesla a zavřel oči. Před týdnem mu otevřela doporučený dopis, určený do vlastních rukou. Ukecala pošťačku, svou spolužačku ze základky, a ta jí ho dala. „ Co takhle listovní tajemství?“ obořil se na doručovatelku. „Chcete přijít o místo?“ „Když ona Olinka se tak trápila. Ona vás tak miluje, a vy...“ koktala rozpačitě, až mu jí přišlo líto. Samozřejmě si na ni nešel stěžovat, jenom ji chtěl postrašit, aby se to neopakovalo. Ne že by tam bylo něco tajného nebo pikantního, to ani omylem. Ani v mailech nebylo v zásadě nic tajného, ale prostě nenáviděl ty její věčné vpády do svého soukromí. V životě by nikomu nevlezl do jeho věcí. To je jako by někoho šacoval. Jako zloděj! Jo, do kapes mu lezla taky, připomněl si předvčerejší scénu. Ještě teď ho hanba fackovala.  Měla přesný přehled o každém jeho kroku. O každém použitém lístku z MHD. Prolistovávala mu pravidelně diář. Co našla, zevrubně protřásala se svou matkou a kamarádkami. Ty o něm tedy také věděly všechno. Trapas! Chorobně na něj žárlila, i když jí nikdy nezavdal nejmenší záminku. K zešílení.

„Jsem tvoje žena! Mám na to svatý právo! Vědět o tobě všechno!!“ Řvala, když jí to vyčítal. „Pane bože, co tam furt hledáš!“ řval taky. Byl z toho vyřízený. Teď taky. Taky z toho byl vyřízený. Pořád dokola. „To máš nějakou ženskou, že máš tajnosti? Přede mnou? Před vlastní ženou!“ Otevřel oči. Olina stála přímo před ním, po dřívějším provinilém výrazu ani stopy. Teď se tvářila tak, že raději zase zavřel oči. To je konec. To se nedá vydržet. Stokrát ženě vysvětlil, že za a) nemá ženskou a za b) nemá tajnosti. Ale šmejdění v soukromí nenávidí. A nehodlá to snášet ani od ní.

„Já už s tebou nebudu,“ vyslovil tiše, ale rozhodně, „To se nedá vydržet!“