Copak to neseš, Elinko?

Naše školka je v těsné blízkosti lesa, vlastně by se dalo říct, že už skoro v něm. Kolem budovy se běžně procházejí dva bažanti, záhonky nám chodí ožírat srnka a zajíci, na zahradě máme plno sojek a strak, často pozorujeme káně, jak krouží a řve nad našimi hlavami...

Děti jsou ze zvířátek celé vedle. V zimě je krmíme, v létě je pozorujeme a povídáme si o nich, idylka. I ty nejmenší děti je mají „spočítané“, a běda, kdyby se některé z nich delší dobu neobjevilo! Toto se z nějakého důvodu přihodilo jednomu z bažantů. „Kde máš manželku?“ tázal se přísně jeden z nejstarších kluků bažanta, který si již podruhé dovolil obejít školku sólo. Když toto opakoval již pátý den, a bažant mu pochopitelně stále neodpovídal, vymyslela jsem si, že bažantice sedí na vejcích, tudíž logicky nemůže exhibovat po okolí. Až vysedí mladé, bude vše jinak. Teď musí být neviditelná, aby byla v bezpečí.

Děti se s tím víceméně spokojily, to znamená, že o té bestii nemluvily víckrát než desetkrát denně, nicméně viděla jsem, že bez bažantice to není ono. Že na ni myslí. Když už jsem myslela, že snad budu muset v zájmu zachování duševního zdraví někde pořídit náhradní ptačici, přišla mi nečekaně na pomoc nejmenší holčička z nejmenšího oddělení, Elinka.

Vynořila se zpoza stromu u hřiště, a zvláštním krokem se šinula k lavičce, na které sedáváme. Ručičky měla natažené před sebou, jako by na nich nesla něco hodně těžkého. Vůbec celé její tělíčko působilo dojmem, že se strašně dře s něčím těžkým, ale i neobyčejně zvláštním a hodnotným! Tajemně se usmívala a něžně něco šeptala. Došla takhle až k nám. Opatrně si nadhodila svoje břemeno a chystala se je složit na lavičku. „Copak to neseš, Elinko?“ zeptala jsem se tiše. Malá se celá zatetelila: „Bažána! Byl tam!“ ukázala na túji, odkud se prve vynořila. Pečlivě uhladila imaginárnímu „bažánovi“ peří, a odběhla. Konečně  se mohla v klidu věnovat bábovičkám...

Jo, bábovičkám. Za chvíli se objevila na lavičce kupka trávy, aby to „bažána“ netlačilo. Pak nějaká semínka- kdyby měl „bažán“ hlad. Já jsem pak byla ustanovena jakožto hlavní hlídač a pečovatel, což mi nedělalo nejmenší potíže: hladila jsem vzduch, nabízela na dlani zrní...po celou dobu venčení... Když byl čas jít na oběd, Elinka opatrně podebrala bažantici a odnesla ji za strom.

A takhle to bylo po tři dny, než se to nešťastné zvíře opět fyzicky objevilo na našem pozemku!