Obtížný žák

Rozbité brýle. Už druhé tento měsíc. Takže další budou bez účasti pojišťovny. To bude pálka. „Martine, co jsi zase dělal?“ Eva naštvaně pozorovala svého sedmiletého syna, jak se mlčky kroutí a rozpačitě pomrkává.

Další překvapení- nepřekvapení ji čekalo v Martinově tašce. Potrhané sešity, knížky bez obalu. Mezi tím vším spousty suchého špinavého listí a smetí, jako by do aktovky někdo převrhnul odpadkový koš. Uf…

Syn trpěl těžkou formou ADHD. Neklid, roztěkanost, dalo by se říct, že si žil ve vlastním světě. Hodný, chytrý, ale nepraktický kluk. Eva si toho byla vědoma, a tak i školu vybírala s ohledem na Martinovy potřeby.

Nakonec ho dala do soukromé školy, která se prezentovala jako škola právě pro děti s ADHD a SPU, tj. pro děti se specifickými poruchami učení. Málo dětí ve třídě. Odborně vzdělaní učitelé. A hlavně pochopení trochu výstředních žáčků.

Martin se do školy těšil. Už dávno uměl číst, bavilo ho plnění úkolů pro předškoláky, těšil se na děti. Ve třídě bylo osm dětí, což se Evě líbilo. Věřila, že to je ideální prostředí pro výuku.

V prvním týdnu obdržel Martin pět poznámek. Neklid. Nepozornost. Nesrovnané pomůcky. Nevěřícně pročítala notýsek. Všechny uvedené přečiny byly učebnicové příznaky právě ADHD…

Další týden přibyly zmínky o tom, že se Martin pošklebuje učitelce, když ho peskuje. Plus opět již známé prohřešky. Eva se objednala k paní učitelce na kus řeči.

Při zápisu dodala všechny požadované zprávy od neurologa, psychologa a dalších odborníků, přesto teď znovu přihodila desky s kopiemi zpráv do tašky. Třeba se ztratily?

Ppaní učitelka, jen o pár let starší než Eva, byla velmi komisní. Martin je nesnesitelné dítě! Neustále se vrtí, poposedává na židli, padají mu pomůcky. Mimochodem, dívá se občas maminka do jeho školní brašny, jak to tam vypadá? Eva čekala, kdy na ni učitelka vyplázne jazyk. A teď ty škleby! Kdo se na to má koukat? Učitelka posměšně zamrkala a cukla pravou tváří.

Evu polilo horko. Doufala, že tenhle tik, se kterým Martin bojoval už od školky, už zmizel na dobro. Takže ne…

Vyžádala si, aby se mohla přijít podívat do hodiny, co tam syn vlastně provádí.

Druhý den přišla na velkou přestávku. Nahlédla dveřmi a ustrnula. Na Martinovi seděl o mnoho větší a silnější kluk a skákal mu na břiše. Ve vzpažených rukou držel jeho brýle a okázale jimi kroutil. Občas si ukousl z Martiovy svačiny.

Eva vykřikla současně s příchodem učitelky.

„Radečku, pojď si hačnout do lavice, zase tě otravoval, viď!“ Radeček slezl, kopnul do Mrtinovývj věcí vedle jeho vysypané tašky, a sedl si do lavice. Učitelka ho pohladila.

„Martine, co děláš na té zemi, když je hodina?“ zaječela pak, „přines mi notýsek, a hezky rychle!“ Martinovi známým způsobem zaškubala tvář a zamrkal. „Tak ty se budeš ještě šklebit!“ Učitelka byla vzteky bez sebe. Zapsala poznámku, zatímco Radeček se pochechtával, a hodina začala.

Odpovídal pouze Martin a jedna z holčiček, Maruška. Martin se šťastně podíval na mámu, aby sklidil uznání. „Kdo se dívá okolo, zaslouží si pozámku!“ nechala se slyšet pedagožka.

Filípek se nahlas smál, pak si rozbalil čokoládovou tyčinku, dvakrát třikrát říhnul a tleskal, když měl odpovědět.

Eva rovnou vběhla do ředitelny. Pak do pracovny školní psycholožky. Vysvětlovala, stěžovala si, nechápala.

Během dalšího měsíce se s ní spojila pracovnice ze sociálního odboru: podezření ze zanedbání péče, neschopnost matky postarat se o dítě.

Při rutinní pravidelné kontrole na neurologii Evě znechucená lékařka ukázala dopis ze školy: Žádost o medikaci nezvladatelného chlapce z neúplné rodiny Martina V. Stížnost na matku, která se očividně nedokáže postarat o dítě. Totéž u psychologa, který Martina sledoval už od školky.

Oba odborníci Evě doporučili vzít kluka okamžitě z tohoto domu hrůzy a jít jinam,. Když jim Eva  řekla, kolik za tuto školu zaplatila, jenom kroutili hlavou.

Po dalším měsíci a slovy sto jedenácti poznámkách za neklid a nesoustředěnost Martin přešel na klasickou školu. Státní, která si na nic nehrála.

Při odhlašování z první školy Eva předložila osobně sepsanou výpověď, kde se zmínila o nedostatcích a celkových důvodech odchodu.

Paní ředitelka jí naopak dala papír, kde stálo, že si je matka plně vědoma toho, že její syn není na dostatečné úrovni a proto ho překládá na snazší školu. Současně se zavazuje zaplatit celý rok, po který měl chodit do této školy. Za celý rok tato částka představuje necelých třicet tisíc. Jinak… Paní ředitelka si zjistí, kam syn přechází a už teď může Evě zaručit, že mu nic jiného než zvláštní škola nezbyde…

Na to Eva samozřejmě nepřistoupila.

Martin spokojeně a úspěšně vychodil běžnou základní školu. Z té původní třídy odešlo během roku celkem pět žáků, a to z podobných důvodů, jako Martin. Radeček tam zůstal, jeho tatínek školu mohutně sponzoruje, takže chlapec je nepostižitelný. Ve třetí, čtvrté třídě už konečně začal slabikovat, takže je denně chválen a tatínek z něj má velkou radost. Bohužel ho rozčilují některé děti, takže se musí bránit pěstmi. Chudáček!

Rodiče ostatních, postupně odešlých dětí, vypráví horory. Spojit se s Evou k oficiální stížnosti ovšem odmítají. Bojí se, že by si je paní ředitelka našla, tak jak tím vyhrožovala už Evě. Bojí se o svoje děti.

Takže škola funguje vesele dál….