Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Volba

15. 08. 2017 0:01:37
Přilezla jsem k ní po čtyřech, k posledku už jsem se spíše jen plazila, vyčerpaná až k bolesti, strašlivé bolesti. Moje poslední naděje při už jenom zbytečku víry. Buď mi pomůže, a nebo chci... A nebo už nechci, věděla jsem.

Stará vědma měla v ruce malou krabičku. Ani ji neskrývala, ale ani nevztáhla ruku směrem ke mně, aby mi to ulehčila. Neulehčila mi nic. Naopak- přestože musela vidět, jak hrozně mi je, počkala, až se k ní z posledních sil doplazím, a pak mě tiše vybídla: vyprávěj...

Složila jsem se do trávy k jejím nohám, a s očima vnořenýma do těch jejích, stařecky vybledlých, ale nevýslovně moudrých a laskavých, jsem začala vyprávět. Chvíli slovy, pak vzdechy, nakonec tichým vyčerpaným pláčem. Můj les shořel na troud a já se v něm bojím. Snad jsem na chvíli usnula. Nevím. Probral mě chlad, který mě roztřásal jako zimnice. Zdálo se mi, že se nějak zvláštně setmělo. Vzhlédla jsem: je tu se mnou ještě? Nebo jsem tu cestu snad podnikla zbytečně?

Byla tam. Seděla na stejném místě a zdálo se, že ve zcela stejné pozici. A dívala se na mě. "Jestli ji chceš, je tvoje," ukázala očima na svou krabičku či dózu, nebo jak to nazvat. Podala mi ji. "Je v ní lék na tvou nemoc. Když jej budeš poctivě užívat, zbaví tě bolestí, strachu i té ničivé únavy. Nebudeš se ničím trápit...' Dychtivě jsem natáhla dlaň. " Počkej," stáhla ruku s lékem zpět, "ještě jsem nedomluvila! Jde o to, že sice neucítíš bolest ani strach, ale ani radost, nebudeš vyčerpaná, ale ani nebudeš vnímat zdravou únavu z dobře vykonané práce, tak příjemnou a plnou uspokojení. Ani strach, ale ani rozkoš. Rozumíš? Můj lék ti vezme všechno. Ale budeš moci žít. Žít jinak, než jsi byla zvyklá doposud, ale žít. Spousty lidí tak žije, to mi věř," trochu útrpně se usmála.

Naslouchala jsem jejímu tichému, trochu drsnému šeptání jako biblický Job na hnoji. Prakticky smířená s tím že můj život končí. A ejhle! Naděje! Po tváři mi stekla slza, pak druhá, další a ještě další. Na okamžik jsem schovala svůj mokrý obličej do dlaní.

"Chci tvůj lék, prosím tě," pronesla jsem prosebně a odhodlaně setřela slzy. Byly to poslední slzy.

Lék staré vědmy mi velice ulevil. Zase jsem začala normálně spát, jíst, chodit, opět po dlouhé době jsem začala chodit do zaměstnání, které jsem byla schopna vykonávat. Všichni se mohli přesvědčit, že jsem zdravá a upřímně mi blahopřáli. Lék jsem užívala dál, vděčná za vše, co mi dal, aniž bych brala na vědomí, co vše mi naopak vzal.

Brzy na to mi krátce po sobě zemřeli oba rodiče. Věc, o které jsem byla vždy přesvědčená, že mi zlomí srdce, proběhla jako ve snu. Někde kolem mě kroužila bolest, ale lék ji ke mně nepustil. Sourozenci, kteří se o své staré rodiče pramálo zajímali, natož snad starali, vyhlíželi, jako by chtěli naskákat do hrobu, blízcí zhroucení. Já jediná jsem neplakala. Jako bych ani neměla slzy.

Opustily mě veškeré fobie, a že jsem jich měla! Život se mi nabízel na odřeném, nevýrazném podnose, a já flegmaticky, bez jiskřičky jakéhokoli výraznějšího pocitu konzumovala. Dělají to i jiní, co bych nemohla já...

Muž, který mě dříve dokázal během jediného večera provést rájem, zatímco jsem se vzrušením a touhou přímo vznášela, polekaně předkládal stále nové a nové mapy, které mě měly zvábit ke společnému cestování exotickými krajinami, zatímco jsem vlažně přihlížela.

S kamarádkou, se kterou jsem se dokázala celou noc smát tak, že jsem se prochechtala až k astmatickému záchvatu, jsem pohodila občas pár slov. Se svým novým úsměvem, který vypadal celkem dobře, pouze ho nevyvolaly city, anóbrž slušnost.

Lék v krabičce neubýval. Stále plnil svou úlohu. Život plynul a nebolel, a já jsem plula s ním.

Jednoho večera jsem se zadívala do zrcadla. Na sebe, po dlouhé době, tak jako většina jiných věcí i moje podoba mi byla fuk. Zadívala jsem se pořádně a stejně tak intenzivně jsem se lekla. Skoro jsem se nepoznala! Hlavně ty oči!

Byly to teda docela pěkné oči, to zase ano. Možná krásnější teď, bez těch mých věčných tmavých kruhů, bez vrásek, možná i jasnější. Jenom...Měla jsem pocit, že se dívám na neživou tvář. Ani kolem úst nebyly vrásky, takže ta tvář, jako moje tvář, já, jsem vypadal mladší. Úhlednější!

Jenže ty vrásky byly taky od smíchu! A ty kruhy někdy ne z bolesti, ale z únavy po promilované noci! Nebo z nočního hltání nové knížky!

To všechno bylo pryč. Nenávratně pryč! Byla jsem ohlazená jak oblázek v řece, žádné hrany, žádné prohlubeniny, nic.Nenávratně.

Nenávratně?

"Nenávratně?" ptala jsem se naléhavě staré vědmy, kterou jsem našla na obvyklém místě.

"Návratně," opáčila trochu cynicky, a současně s jakousi něhou. A soucitem. "Vrať mi můj lék, a vrátí se ti tvůj předchozí život. Vrátí se ti tvá nemoc a do nejdelší smrti tě už neopustí, Někdy bude hodně zlá, někdy trochu mírnější, ale navždy bude s tebou. Přivítej zpátky strach, bolest, vyčerpání, slzy. Zoufalství. Bude to tvůj život. Občas zakusíš rozkoš, zasměješ se zplna hrdla, a pocítíš dychtivost a dravou chuť žít. Budeš vnímat se stejnou intenzitou, jako před mou léčbou, tak, jak to odpovídá tvé povaze. V tvých očích se opět bude zračit tvoje duše. Budou jiskřit i se zalévat slzami..."

Stejně jako tehdy jsem si přitiskla dlaně na skráně a zavřela oči. Rozuměla jsem tomu. A rozuměla jsem i stařeniným závěrečným slovům. "Možná to nevydržíš..."Ten pocit jsem si přese všechno dobře pamatovala. Možná to nevydržím...

Pomalu jsem vzhlédla a s upřeným pohledem do jejích očí jsem položila kouzelnou krabičku vědmě do klína.

Autor: Ivana Dianová | úterý 15.8.2017 0:01 | karma článku: 34.00 | přečteno: 1261x

Další články blogera

Ivana Dianová

Krysa v mé ložnici

Zachraňuju. Každou chvíli někoho. Už od mala. Nevím, jak je to možné, ale potřebný mé péče se vždy objeví u mne, kdyby kolem stálo sto dalších lidí, potenciálních zachránců. A kdyby ne, najdu si ho sama. Možná je to nemoc?

18.11.2017 v 12:19 | Karma článku: 17.96 | Přečteno: 397 | Diskuse

Ivana Dianová

Když chcete sex, strašně ho chcete, a ono to nejde

"Miláčku, půjdeš nahoru, viď," nedočkavě mi přejel po zádech a mírně pošťouchl rádoby vzhůru. " Já to dneska neudýchám". Už teď funěl jak ježek.

11.11.2017 v 14:52 | Karma článku: 31.49 | Přečteno: 2160 | Diskuse

Ivana Dianová

Nevolím

Nevolím, nevolila jsem a nikdy volit nehodlám. Jak by řekl můj otec: "A dyť je to furt do blba!" Což je...

17.10.2017 v 21:34 | Karma článku: 30.69 | Přečteno: 1467 | Diskuse

Ivana Dianová

Smrtelně zraněná učitelka

Kdo by si myslel, že v mateřské škole bývá jenom prosluněná pohoda a sladké cvrlikání, šeredně by se spletl...

10.10.2017 v 22:05 | Karma článku: 37.12 | Přečteno: 2315 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Ivana Dianová

Krysa v mé ložnici

Zachraňuju. Každou chvíli někoho. Už od mala. Nevím, jak je to možné, ale potřebný mé péče se vždy objeví u mne, kdyby kolem stálo sto dalších lidí, potenciálních zachránců. A kdyby ne, najdu si ho sama. Možná je to nemoc?

18.11.2017 v 12:19 | Karma článku: 17.96 | Přečteno: 397 | Diskuse

Alena Suchopárová

A už jsme v hrsti Ďáblova oka.

Před lety do našeho domu uhodil blesk. Vyprávění o tom, jak jsme pojišťovně dokazovali, že udeřil do osmi předmětů najednou, je možná také dobrá historka pro blog, ale dnes to bude o něčem jiném.

17.11.2017 v 21:21 | Karma článku: 19.59 | Přečteno: 717 | Diskuse

Veronika Horáčková

Týden 45: 23 hodin ve Wroclawi

Minulý týden jsem se svým drahým podnikla dvoudenní výlet do polské Wroclawi. Musela jsem přitom překonat fobii z cestování autobusem a absolvovat pětihodinovou cestu tam a zase zpět.

17.11.2017 v 20:54 | Karma článku: 8.24 | Přečteno: 312 | Diskuse

Radka Svobodová

Patříte mezi rodinné outsidery?

Někteří z nás moc dobře znají ten pocit, jaké to je, být outsiderem. Existuje mnoho lidí s osudem ošklivého káčátka, které bylo vyhoštěncem ve vlastní rodině jen proto, že ve skutečnosti bylo labutí.

17.11.2017 v 13:16 | Karma článku: 14.83 | Přečteno: 514 | Diskuse

Iva Votočková

Já mám svaly, Ty máš čáry

Ona: "Běž se postavit někam dál ode mě, třeba na druhou stranu sálu. Nemůžu se na Tebe dívat!" Já: "Proč?" Ona: "Mám depresi z Tvých svalů."

16.11.2017 v 14:19 | Karma článku: 11.03 | Přečteno: 502 | Diskuse
Počet článků 448 Celková karma 32.83 Průměrná čtenost 1914

Učitelka MŠ, matka, muzikantka, autorka knihy "30% pro život", ...a také Danajka

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené články

více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.