Vražda v ložnici

Ležel naznak, už docela tiše. V očích měl ještě dohasínající jiskru. Vášně? Úleku? Těžko říct. Ona seděla strnule na kraji postele a sípavě oddechovala otevřenými ústy. Skoro se dusila.  

Docela chápala tolik vysmívanou hlášku, že smrtelná mužská nemoc na sedm se jmenuje rýmička. Rýma! Tak banální, ale tak otravná, zle sužující nemoc! Nebyla muž, ale rýma ji přinejmenším smrtelně vyčerpávala. Už několik dní a hlavně nocí (ach!) mohla dýchat pouze ústy. Jazyk vyschlý jako krepový papír, divže nešustil, vyprahlé hrdlo. K uzoufání nevyspalá! Jak mrzuté a zoufale nepohodlné, když člověk musí používat jeden jediný otvor hned pro několik činností. Mluvení, přijímání potravy, ale hlavně dýchání...K zešílení! Při rýmě se svou vražednou náladou spolehlivě vyrovnala posměšně zmiňovaným mužům, ba ještě je předčila!

" Eh eh!" zavrtěla hlavou, když ji po ulehnutí začal muž svádivě hladit po vlasech a krku. Jeho ruka přesto klesala níž a níž... "Debůžu dýchat, prosib tě! Dechci!" vyhrkla důrazně, když jí s jednoznačným úmyslem začal laskat prsa. Ti chlapi jsou fakt neskuteční, napadlo ji popuzeně. Strašně ji to rozčililo. Člověk se diví, že muži někde v Egyptě nebo kde požadují povolení pohlavního styku ještě do čtyřiadvaceti hodin po smrti manželky!  O tady...Jaký je v tom rozdíl? Akorát, že by to bylo před...Kyslík skoro žádný, nálada na cokoli, natož na sex vůbec žádná...Nevolí až zachrčela.  

Něžně dobyvatelská ruka se pohlazením  vrátila ke rtům, až lapnula po dechu. V tu chvíli prakticky dýchala už jen póry kůže, vztek ji zcela oslepil

Poslední, co v rudém víru zaslechla, bylo dychtivé zašeptnutí: "A nechtěla by sis aspoň zakouřit, miláčku?"