I chlapi se musí naučit takovou situaci řešit. Rozvod! Napráskat ji iza cenu "ostudy". A o děti se prostě prát. Když to dokáže ženská, musí i chlap! Tobě 

Přesně takDíky

Možná nejsem normální, ale psychické ani fyzické násilí ze svého zázemí neznám. Nejvíc mi nebožka žena kdysi vyčítala jedovatost a asi právem. Vlastně jedno násilí jsem poznal. Naše skvělá máma vládla třem kluků rukou laskavou, ale pevnou. Jejím fackám jsme říkali zednické. Dávala je hřbetem ruky, krátce, tvrdě. Dvě byly maximum, žádný zbytečný křik. Dodnes bych tu trestající ruku líbal.

Fakt existuje žena, která by se nedopustila vůči svému muži verbálního násilí, jehož prostřednictvím chce dosáhnout změny chování svého partnera?

To je odvážná myšlenka...

Problém je ten, že muži ženám odpouštějí takové chování, za které ženy muže běžně  jako násilníky označřují a udávají., řešení je jediné. ŽENÁM NEODPOUŠTĚT NIC.

Tak fyzické násilí se nemá odpouštět na žádné straně

Někteří muži, možná většina, mají vštípeno, že nesmí na ženu sáhnout. To je v pořádku, ale pokud žena používá svůj jazyk, pak většina mužů se proti němu neumí bránit. Trpně vyslechnou, jak jsou nemožní a mnoho dalších výčitek a ponižování. Mnozí se nezmůžou na obranu. Je to jakési jednostranné odzbrojení. Tím jsou jistým způsobem týráni. Někteří to řeší pobýváním v hospodě, kamarádi se tak k nim chovají slušně. Bohužel se někdy z toho vyvine alkoholismus a je to jasný: Za rozpad manželství může muž.

I toto se může stát. Kupovali jsme dům od lidí, kterým se kvůli mužově alkoholismu rozpadlo manželství. (Aspoň tak to celé městečko znalo.) Asi po dvou letech jsme seděli se sousedy na zahradě a poslechli si příběh jejich manželství. Žena ho ponižováním do té hospody nejspíš vyhnala a dle všeho i vyprovokovala k větším konfliktům. Život je prostě nevyzpytatelný...

Týrání mužů je pravděpodobně téměř srovnatelné s týráním žen. Tyranem může být kdokoliv. Ženské to prostě často dělají jinak a menší sílu vynahradí rafinovaností.

A co si budeme povídat, pro chlapa je ještě těžší vymanit se z týrání než pro ženu. Protože...je přece chlap, že?

Asi je to častější než si myslíte.

Žena zneužívá svého postavení ve společnosti  a náhledu na ní. Mám s tím osobní zkušenost, když moje bývalá žena pila a při tom jí přišlo úplně normální mi jednu vrazit, protože moc dobře věděla, že jí to nevrátím. Vzhledem ke svým fyzickým parametrům bych ji přizabil jednou ranou. Kamarád právník co nás znal oba mi pořád tloukl do hlavy - jenom na ní nešáhni, nebo máš smůlu. Na policii by asi těžko věřili, že jsem to já co byl napaden. Ve finále to dopadlo tak, že se na mě jednou vrhla s tím, že mi vydrápe oči. To už jsem policii zavolal a všichni se tam potom na mě chodili koukat jako na toho exota co ho bije vlastní žena.

To je síla

Nemyslím, že je to blbost. Byla jsem týraná žena, vymanila jsem se rozvodem a odstěhováním do jiného města, kde bydlí mé dcery z prvního manželství. On se vrátil na Slovensko, společný byt realitka prodala za dva roky, peníze se rozdělily. Vůbec to nebylo jednoduché. Ti muži, zmínění v článku, musí konat a ne si jen foukat bolístky, to je pro chlapy typické, zdůvodňovat si nezdůvodnitelné. O děti nepřijdou. Jsou-li opravdu týraní a zanechalo to na nich následky, např. psychické, nastupuje policie a v konečném důsledku to může dojít až k trestnímu stíhání tyranizující manželky.

No, ono to s tím trestním stíháním manželky není zase tak jednoduché - tady jde o psychické týrání a policie většinou zasahuje u fyzického týrání, naše soudy také s psychickým týráním právě moc nepracují. Zde si oba pánové skutečně budou muset pomoci sami - a jak píšete, přestat si foukat bolístky. Někdo to nedokáže nikdy, ale již to také dost lidí dokázalo a dalo tak jasný impulz ostatním, že to jde....

Nakousla jste tabu české společnosti. Samozřejmě, že tento vzorec chování určitých jedinců existuje, a to jak u žen, tak i u mužů. Bohužel.

Je na to jediné řešení - vzít život znovu do svých rukou a žít ho. Takovému člověku se to ale jen tak nepodaří, potřebuje si nejprve vůbec svou situaci uvědomit - a sám to málokdy dokáže.

Je to začarovaný kruh kdy ten, kdo pomoc potřebuje, si o ni odmítá říci a vše dokonce tají....

Lidé se brání nazvat věci svým jménem - pokud se to týká jich osobně. A musí se naučit mít ohled především na sebe  (a ne na příbuzenstvo kolem - počínaje dětmi a konče rodiči... )

Musí to být strašně těžké...