Můžete mi říkat Fitipaldino, popřípadě zkráceně Fifi. 1. kapitola

Víte, co si dám k padesátinám? A nebo víte co? Nehádejte, na to byste nikdy nepřišli. Jenom se vyčerpáte a nic z toho!

Tak teda...Řidičák!

Dala jsem si na to fóra- skoro rok, to by snad mělo stačit i mně!

Můj učitel, ó veliký, se mi smál, že to bude dřív, ale on neví, co vím já...

Ale už možná tuší.

"Já si dělám řidičák, abych mohla jezdit od chaty do Třeboně, konkrétně do Kauflandu," oznámila jsem hned na poprvé. "Žádná dálnice, jedna pustá křižovatka, jedem kruháč s rybami. A konec. Šlus!" zdůraznila jsem spokojeně. Další informace, a sice že budu jezdit na dvojku, zastihla učitele již omráčeného.

"Nebudete"! vydechl a přidal jedno pěkné vzetí božího jména nadarmo. Takže jsem se obratem naučila řadit všechny rychlosti.

"Víte, proč taky si dělám řidičák?" dodala jsem štědře. Pověděla jsem mu o mých snech, kdy se řítím autem kupředu a nemohu najít brzdu ani nic podobného. A časem ztrácím i volant...

"To mi ještě nikdy nikdo neřekl," zašeptal, hlavu v dlaních. "Vždyť psychika je půl řízení!" zakvílel bezmála. "Bezva," odtušila jsem bezstarostně. "Moje psychika je...v...háji, takže nám odpadá polovina starostí!" nabídla jsem optimistický pohled na věc. Mladý muž jej očividně nebyl mocen sdílet. "Takže se naučím řídit a tudíž moje strašidelné sny mají po žížalkách!" Nadšeně jsem sáhla po řadící páce.  "Spojku, spojku, prosím!" vykřikl učitel. "Pak teprve řadit!" 

"Fuj!!!" zařvala jsem. "Nekřičet, já se strašně lekám! Vždycky pak začnu plakat a někdy i zvracet!" ! Já se taky lekám!" odtušil muž cynicky. A bude hůůůůůůůůůůůř, zamumlala jsem si jen tak pro radost potichoučku, ale on to přesto slyšel.

"Nikde není vyšší věk tolik na překážku, jako právě při řízení auta," zopakoval už po několikáté.

"Myslíte, že někdy budu sama jezdit?" zeptala jsem se na závěr naší první hodiny. Poprvé jsem promluvila vážně a bylo to vážné. Moje představivost mě zcela zdrtila. Rozčilovali mě cyklisté v celém okrese, nejenom ti, které jsem fakticky viděla, bála jsem se o všechny psy, i u boudy, nejenom volně pobíhající, protože co kdyby...? A těch aut! A dětí u silnice bez dozoru! Zblázním se z toho všeho!

"Budete," zaslechla jsem vydechnutí z vedlejšího sedadla. "Ale bude to trvat... dýl"...

A mně tak začalo neuvěřitelné období plné strachu a pochybností, ale taky smíchu a dobré nálady s nejskvělejším učitelem autoškoly, kterého si jen si člověk může přát...