Požehnané léto

Letní povídka pro Víkend MF DNES........................................................................................ Procházeli jsme se rozlehlým parkem, ve kterém byly roztroušeny jednotlivé pavilony. Pod nohama nám křoupaly drobné kamínky, kterými byly vysypané cestičky mezi trávníky, záhony a jednotlivými hřišti. Těch tu bylo celkem pět. Naše malá měla být na tom posledním, až úplně vzadu, mezi vzrostlým platanem a stříbrným smrkem. Na tohle hřiště chodily děti z největšího - nejstaršího oddělení. I naše holčička.

S paní primářkou jsem dohodnutá na desátou. To už jsou děti po svačině a chodí ven. Malá bude dopředu připravená na to, že se na ni přijde podívat jedna teta a jeden velký kluk. Přijdeme si pohrát s ní a s ostatními dětmi. To se tak dělá. Pane Bože! Takhle jsme se šli před osmi lety podívat do psího útulku na Rézu! Tehdy bychom si nejraději odvedli všechny psy! Ty oči! Dnes nejsme v útulku pro psy. Jsme v kojeneckém ústavu. Mám vážnou obavu, že až syn ty opuštěné děti uvidí, bude je chtít všechny! Ještě si moc dobře pamatuju svoje vlastní pocity, když jsem během studií chodila na praxi do nejrůznějších ústavů, a syn je v tomhle zjevně po mně...

Chodíme pořád dokola. Tak dlouho jsme na tuhle chvíli čekali, a najednou jakoby nám někdo držel nohy! Buší mi srdce. Je mi podobně, jako když jsem se chodívala dívat na JIPku do inkubátoru na syna. Srdce mi tenkrát pokaždé mlátilo, až to bolelo. Úzkostí a velikou láskou. Teď je to stejné. Tehdy mě bolelo srdce pro syna, dneska pro mou budoucí dcerku.

Bolelo mě už dřív. Když jsem dostala k prostudování její „papíry“, málem to se mnou prásklo o zem. Co všechno má naše malá za sebou, to se nedá ani napsat. Synovi jsem podrobnosti radši vůbec neříkala, jenom jsem naznačila... Měla jsem šílený vztek! Na její „rodiče“, na úřední postup, díky němuž jsem ji mohla dostat až teď, dva roky po podání žádosti na patřičný úřad. Díky němuž musela přinejmenším dva roky zbytečně prožít v ústavu. Nic proti ústavu, ale...mohla být už dávno s námi, přece! Ale nemilosrdný šiml si napřed musel dosyta zařehtat...

„Pomalu už bude deset!“ důrazně připomíná syn. Ten se nebojí ničeho. Jeho letitá touha po sourozenci se konečně naplní. Sice až v čerstvé dospělosti, ale naplní! Netrpělivě se ohlíží zpátky k „našemu“ pavilonu. „Hele!“ vyjekne, když se u branky objeví houf dětí a dvě sestry. Mám co dělat, abych mu stačila. Mám v kabelce fotku, kterou jsme dostali na sociálce, ale syn svou budoucí sestřičku pozná dřív, než ji vytáhnu. „Támhle,“ pokývne k houpacímu kohoutovi za nízkým dřevěným, na modro natřeným plůtkem.

Stojí tam malá hubená holčička v teplákách a opraném růžovém tričku. Na fotce má krátké hnědé vlásky, ale teď má učesané dva culíky. Má obrovské vážné hnědé oči přes půl obličeje, a dívá se. Dívá se přímo na nás! Chce se mi brečet i smát zároveň. Už na fotce bylo patrné, jak je synovi podobná, ale tohle! Oba tmaví, snědí, tmavoocí..., bude to vypadat, jako že moje děti adoptovaly mne! Mám chuť vrazit na hřiště a popadnout malou do náruče a už nikdy nepustit! Ale přitom jenom stojím za plotem jak solný sloup a dívám se. Díváme se na sebe. Já a moje dcera! Neuvěřitelný pocit!

Syn otevřel branku, pozdravil sestry, a pak už rovnou šel směrem k holčičce. Pohladil kohouta a něco řekl, zřejmě malou pobídl, protože kývla a nechala se vysadit na sedátko. Syn pořád něco povídal a mírně přitom kýval houpačkou. Holčička se pevně držela a zaujatě poslouchala. Pak se otočila, a znovu se na mě upřeně zadívala. Najednou jsem věděla, že přesně ví. Že ví, že jsme tady „na koukačce“. Že se jdeme na vlastní oči podívat, jestli ji fakt chceme! Vzpomněla jsem si na svou oblíbenou knížku Pravidla moštárny. Tam to také všechny děti ze sirotčince věděly a snažily se každé návštěvě zalíbit... Strašlivé! A směšné! Jak bych ji mohla nechtít?!

Naše holčička se o nic nesnažila, a přesto byla hned od začátku naše. Definitivně a stoprocentně. Nejdřív byla bráchova, hráli si spolu celé odpoledne, navečer už i moje. Odejít bez ní byla jedna z nejtěžších věcí v mém životě. Ale měla to být už poslední noc, kdy jsme nebyli všichni spolu.

Doma jsem znovu natřásla růžově povlečenou peřinu na malé postýlce u okna, na polštář jsem naaranžovala panenku, kterou jsem od dětství pečlivě uchovávala ve skříni, dokud ji nebudu moct předat svojí dcerce, a do předsíně připravila tašku s oblečením a svačinkou. Nařídila jsem budíka, ale bylo mi jasné, že zbytečně. Že sotva usnu. Čekala mě probděná noc plná těšení a snění.

Hlavou mi probíhaly celé ty dva roky čekání. Všechna možná i nemožná školení. Kursy. Některé smysluplné, některé již méně, další pak vůbec.Testy všeho druhu. Pátrání v zaměstnání, v místě bydliště, v synově škole, ve zdravotnické dokumentaci nás obou, v rejstříku trestů... Jsme oba se synem prověření skrz naskrz! Byla jsem jak na žhavém uhlí: marním čas, zatímco moje holčička na nás marně čeká někde v kojeňáku! K uzoufání!

Vzpomínala jsem na svou maminku. Nové vnučky se už nedočkala. Přesně o rok a půl...Viděla ji pouze na fotce, ale to byla ještě maličká, ještě v kočárku. Netušili jsme, že až k nám konečně přijde, bude už dávno umět chodit! Máma by z ní byla nadšená!

Co na tom, že se tahle noc tak vleče... Když jsme přečkali ty dva nekonečné roky, přečkáme i tuhle noc! Najednou jsem byla úplně klidná a spokojená.

Ráno jsem v ústavu podepsala papíry, převlékla dceru do přinesených šatiček a sandálků, rozloučili jsme se s dojatými sestřičkami i ostatním personálem, a naposledy se všichni vyfotili před pavilonem. Jednou jí o něm budeme vyprávět, koneckonců jsme slíbili, že se někdy zajdeme ukázat...

Pak si syn posadil malou za krk a vyrazili jsme voňavým ránem domů.