Pomočil mě pes!

Cizí. Černý. Velký! Hodně! Ale to není to nejhorší, jestli byste mysleli..............................................

Pokojně jsem seděla v parku na trávníku, o kus dál ležely moje fenky a netrpělivě čekaly, až se nabažím venčení a ony budou moct opět svalit svá strakatá těla do pelechu v chladné předsíni. Najednou jsem zaregistrovala, jak se k nám z dálky šílenou rychlostí žene velký hubený pes. Nijak mě to nepřekvapilo- moje psice jsou nesmírně atraktivní a v psí říši je o ně velký zájem. Jednoduše jsem si pomyslela, že to je další omámený samec a užívala jsem si to jako matinka v tanečních, když jde její dcerka z ruky do ruky.

Nezarazilo mě ani, když pes s přehledem minul čubky a začal se točit kolem mne- jsem zvyklá, že se ke mně běžně k poňuchňání sbíhají všechny děti a všechna zvířata z širého okolí, a věřila jsem, že to bude podobný případ. Leč nebyl. Pes náhle zaujal nezaměnitelnou pozic, bleskově zvednul zadní nohu, a bylo. Ty brďo! Žádné symbolické označkování několika kapkami, ani omylem! Bylo to, jako by mě někdo zlil hadicí celá záda...

Ve vteřině jsem vyskočila na nohy, a servala ze sebe tričko dřív, než teplá psí moč vyvzlíná až ke krku. Pes skotačil kolem, snažil se mě olíznout, vrtěl a celkově byl v dobrém rozmaru. Buď byl retardovaný a spletl si mě s patníkem, nebo se do mě zamiloval a chtěl si mě takto pojistit, fakt nevím.  Každopádně si to očividně užil. Vzhledem k tomu, že jsem ve svém životě byla již mnohokrát počůraná či dokonce poblinkaná, ať už dětmi nebo štěňaty, šok se nekonal. Obě moje psice měly mordy dokořán zaujetím možná i pobavením; vlastně to byla psina, když se to tak vezme...

Humor mě však brzy přešel. Přiběhla psova majitelka, hubená dívka v černém, v ruce měla dlouhý řetízek, a zatímco mně se s teatrální servilností omlouvala, milého psa chytila brutálně za krk, povalila na záda a kňučícího už předem ho nemilosrdně sešvihala tím nijak zvlášť tenkým řetízkovým vodítkem!

Řvala jsem na ni já, obě feny, pak se přidala nějaká paní, pak ještě další, která slečnu zjevně znala, protože jí začala vyhrožovat, že ji udá a zařídí, aby jí byl pes odebrán, byl to zážitek, že jsem se klepala vzteky. Psa jsem pohladila po hlavě, jeho paní jsem nechala v nikterak blahodárné péči obou rozzuřených žen, a s páchnoucím trikem v ruce se vydala k domovu.

Než jsme s holkami došly k semaforu před parkem, ozvalo se za námi supění a funění, jako by nás pronásledovala devítihlavá saň. Těsně za námi však stál pouze dotyčný pes, vstřícně vrtěl a nadšeně se mi upřeně díval do očí. Dojalo mě to k slzám. „Tak tys mi přišel poděkovat, broučku,“ natáhla jsem ruku, že ho podrbu za uchem – na znamení, že se nezlobím, a on... rovněž pohnul končetinou, ale zadní, a - opět mě pomočil!