Krajky. Všude samé krajky

Přehodil mi přes obličej a horní část těla studenou plachtu. Ukázalo se, že má jeden otvor. Tím sáhl dovnitř a ucítila jsem, jak se dotýká mých víček a vzápětí mi na oko nainstaloval nějaký přístroj. Propadla jsem panice. 

"Ale já to cítím!" ohradila jsem se. Pan doktor mě ujistil, že to je normální, a poručil mi dívat se neustále do světla nad mou hlavou. Upnula jsem se k tomu trojitému světelnému bodu a snažila se nevnímat nepříjemný tlak. Je to takové, jako když mi operoval první oko, uklidňovala jsem se. Pan doktor si zpíval a mně to dělalo dobře. Budu vidět. Budu vidět, opakovala jsem si stále do kola, a střídavě jsem napínala a uvolňovala svaly, hluboce dýchala, občas fňukla, občas kňukla, no jo, vy máte ten nízký práh, to je radost, a pořád jsem poslušně třeštila oči do té záře, která se nade mnou točila, kroutila a všelijak měnila, pak jsem dostala slušivý obvaz a byla jsem předána do rukou syna, který mě vedl domů. Má co dělat, aby mě uřídil. neb neustále zatáčím do leva- za tím částečně spraveným okem. Jsem jako můra: když musíš, tak musíš! Nebýt Matyho, doteď se tam točím dokola.

Zatím nic moc nevidím, protože to první opravené oko bylo celý život prakticky slepé, a teď po mnoha a mnoha letech bylo vzkříšeno k vidění na blízko, což je sice zázračné a mám z toho radost, ale vpravdě zázračné prozření mě čeká, teprve až pohlédnu na svět oběma očima. Mé nové čočky, které umí možná i mluvit, jak jsou chytré a drahé, mi umožní pohlédnout na svět tak, jak jsem dosud nezažila. Prý. Netrpělivě čekám, až udeří hodina, kdy si mám odlepit náplast a kápnout první dávku antibiotik. Je to nepopsatelný pocit. Zvykla jsem si na impresionistický pohled na svět, na milosrdné barevné skvrny, a kdyby se k mým stávajícím potížím nepřidal zákal, asi bych si ty fleky ponechala. Taky ze strachu, co budu zapírat.

Odlepím oko, kápnu a... mlha. Doprčic. Potuluju se bytem a pokukuju po stěnách a stropech. Kamarádka, která absolvovala podobnou operaci mi se smíchem prorokovala, že ihned budu malovat, protože uvidím každou prasklinku, každou pavučinku. Jsem zklamaná. Jestli budu patřit mezi těch pár promile nezdařených případů! Jak jsem tak pozitivně laděná, připomínám si, že moje čočky mají více funkcí, než možná můj mozek pobere, a on to asi nepobere, a já budu muset vycvičit Ťapku, aby mě vodila, no samé pěkné věci mě napadají. Jsem z toho celá zvadlá. Kdo chce moc, nemívá nic. Tak. Měla jsem si nechat svoje barevné fleky a vidění na blízko... Holky jsou ve školce a škole, takže mi nic nebrání na chvilku si lehnout. Vstávala jsem v pět, usínám obratem.

Probouzím se a užasnu. V pokoji sluneční záře jak v nebi a v ní se tetelí zrníčka prachu. Na prádelníku mám kytici jedlového chvojí. Dříve zelená skvrna, teď vidím každou jehličku zvlášť. A malé větvičky na té velké. A mramorové čmouhy na džbánku! Vstanu a procházím celým bytem. Zjišťuju, že koberec není ze samých splývajících fleků. Obdivuju vzorek. Vypadá jako krajky! I list fíkusu je proti slunci krajkový! Podívám se z okna. Na dvoře je spousta spadaného listí. Každý má trošku jiný odstín a ostré kontury. Tohle už jsou tedy stoprocentně krajky!

Na Nuselském mostě je spousta aut. Nad ním je několik řádek kudrnatých bílých čar za maličkými letadélky. Jsem okouzlená. Na vedlejším balkóně mají stejné pletivo, které jsem tak dala, aby mi nepropadly ven z balkónu psice a děti. Je to pletivo, co se dává do králíkáren, Vidím naprosto zřetelně všechna drátěná očka, jedno jak druhé. A když uvidím na Pankráci přes celé údolí okna hotelu Fórum, nebo co to teď je, a žebříček jeřábu, pochopím, že jsem nedostala torické čočky, ale oči orla! Ujistil mě vtom i fakt, že nejenom rozeznávám holuby na římse protějšího domu, ale zřetelně vidím jejich trhavé pohyby hlavou a nenasytné zobáky. Možná, že až se ještě jednou vyspím, uvidím i jejich čmelíky!

Jdu pro dceru do školky a vidím mezery mezi dlažebními kostkami, tenké a černé, a je jasné, že i ony jsou krajkové. I holé větve stromů a keřů v parku a na zahradě školky jsou z krajkových ornamentů, stejně jako opuštěná hnízda jejich korunách. Večer se spolu díváme na měsíc. Poprvé vidím jenom jeden. Dřív jich bylo pokaždé několik na sobě. A ty cáry mráčků kolem...

Krajky. Samé krajky všude! Celý svět je něžně krajkovaný a já jsem krajkově šťastná a věřím ve šťastnou krajkovanou budoucnost.