Příběhy z mé rodiny I.

Na své rodiče vzpomínám denně. Jsou tu se mnou tak nějak pořád. V poslední době si obzvláště vybavuju jejich vzpomínky na válku. Snad nějak pracuje moje podvědomí, nevím, ale hodně se mi o nich a jejich příbězích i zdává...

Zatímco otcovi příbuzní se mi postarali spíš o koncentráčnický syndrom, obzvláště strýc, který byl zatčen při studentských protestech "za Opletala", čímž vždy zahajoval své vyprávění pří každé návštěvě, a než dopil svou obligátní láhev slivovice, znala jsem v Oranienburgu každou pryčnu, máminy vzpomínky byly domácí, uchopitelné a v zásadě měly dobrý konec. Máma měla v rodině rovněž vězně, někteří se dokonce už nevrátili, ale i přes svou vlastní zátěž před námi nevypustila z úst nic, kvůli čemu bychom nespali.

V jejím vyprávění babička, její maminka, chodila do Horské ulice nad Albertovem nejdřív na květy černého bezu, ze kterého dělala obalovanou "kosmatici", něco jako v těstíčku, osmaženou a tuze dobrou, pak na bobule, ze kterých dělala sirup.

Babička byla pověstná pitím černé žbryndy přes cukr. Mezi rty sevřela půl kostky,  přes ni si do úst přecedila kafe,a ve finále měla pocit, jako by vypila plný kafáč sladkého nápoje. Děda zase pil jenom černou hořkou cikorku, do které si lámal kůrky. A dojídal po dětech. Prý vždycky toužil po "něčem mastném". Nebylo divu, těžce pracoval a v rodině bylo pět dětí. Ale prostě nebylo. Při tomhle máma vždycky slzela. Ještě já si pamatuju, jak prarodičům nosívala dobrůtky, a dědovi speciálně "mastnoty", rozuměj šunku od kosti, škvarečky, a tak, jenže děda dostal rakovinu žaludku a dobrot si už moc neužil. Ta nespravedlivost ji zdrtila skoro jako válka sama.

Babička také dřela, kromě toho měnila oblečení a parádu za jídlo. Pocházela z ne zcela nuzného prostředí, vdávala se na tu dobu pozdě: v sedmadvaceti letech, navíc si potrpěla na parádu. Na fotkách pózuje ve vlněných kostýmech s kožešinou na límci a klobouku, nebo parádních letních šatech a blůzkách. To všechno proměnila za kousky másla navíc, nějakou zeleninu, brambory, aby její děti neměly takový hlad. Její tatík byl rychtářem v Poříčí, a odsud přicházelo do pražské spíže sádlo. Na bílé porcelánové sádelníky s pokličkou máma vzpomínala celý život. Každé léto jsme jezdili na chatu vybaveni podobným, jen tehdy máma měla jistotu, že budeme v bezpečí před hladem.

Před koncem války už nebylo nic, jenom hlad. Tuhle část vyprávění jsem si vždycky užila. Babička oslovila svého spolužáka z Třemošnice u Divišova. Přiznala, že nemají co jíst a nabídla se coby pomocnice v hospodářství. A teď se máma rozzářila. "A ten spolužák řekl :"Karolíno, vezmi ty svoje děti a hned přijeď!" Jaká tíže musela z babičky spadnout, je znát i na gestech, která mám a vždy používala, jak je odkoukala od babičky. A stalo se. Babička pracovala, kde se dalo, a díky velkorysosti těchto lidí mohla zachránit své děti. Líbilo se mi vyprávění, jak například nocovali. V jedné místnosti se dala na zem sláma, a tam spali všichni pohromadě, domácí i hosté, takto přátelé na celý život!

A ještě jedna vzpomínka. Když tudy postupovali Rusové, někomu vzali krávu, zabili, vyvrhli, uvařili nebo upekli, to nebylo blíže určeno, ale jelikož nejedli vnitřnosti, babička se jako jediná odvážila si o ně říct, a dostala je. Popis situace mě vždy rozesmál. Představa, jak moje babička kráčí do kopce k chalupě, v ruce nese játra, srdce, a...OCAS(!) mě podráždí ještě dnes. V duch vidím kravský ocas v kůži, s bambulkou na konci, jako když jsem malá poslouchala maminčino vyprávění a slyším, jak se se smíchem ptám: " A na co ten ocas, fuj?!" Máma se směje, přitom pomlaskává, abych se smála ještě víc. "No na polívku! Ta byla!" A já zase: "I s těma chlupama, mami?!" A máma protáčí oči v sloup. "Bez! A byla to ta nejlepší polívka, jakou jsem od té doby nejedla, pravý lék!"

Jako dospělá, už jsem měla malého syna, máma onemocněla a nemohla jíst, i vzpomněla jsem si na tu polívku, nejlepší, jakou kdy máma jedla, a odhodlaně jsem vstoupila do řeznictví. Když lék, tak lék. Rozhlížela jsem se, kde to uvidím viset, tu dlouhou věc, fuj, celá nesvá; nikde nic. "Máte kravský ocas?" optala jsem se šeptem prodavačky. "Oháňku, jistě, máme, kolik chcete?" Představila jsem si, jak jdu Slezskou, tam jsem tehdy byla nakupovat, teď je tam restaurace, a nesu jako šálu několik ocasů. Chlupatých. A všichni to uvidí a budou říkat: hele, vona nese vocasy, fuj! Šly na mě mrákoty. No ale máma, že. Ale prodavačka mi ukázala na nasekané kosti obalené masem, a to už šlo. Žádné chlupy, žádná bambulka. Dala mi to do igelitky, asi pět kousků, jeden jsem věnovala psovi, z ostatních plus zeleninky uvařila něco parádního! Úspěch byl fantastický!

Stejně jako moje máma tehdy pozdě a krátce mohla svému otci vděčně nosit "mastnotu", ani já už nemám pro koho vařit "lék" z kravského ocasu. Život šel dál, příběhy se udály, vypravovaly, a také zaniknou. Ale ještě jsem tu já, a ještě mohu vyprávět...