Napůl k smíchu, napůl k pláči

Výjev jak z plakátku náboženských společností. Skoro kýč. Chyběl snad už jenom vlk, pasoucí se svorně s beránkem...

Čekat na naší pobočce jisté zdravotní pojišťovny bych nepřála ani svému nepříteli. Klienti a potenciální klienti se doslova houfovali v celé velké místnosti i v předsíňce. Značnou část jich představovali občané Ukrajiny a Ruska. Čekaly zde celé rodiny, včetně dětí. Pro ty to tady bylo mimořádně dlouhé a nepříjemné.

Moje holky vypadaly, že každou chvíli vyletí z kůže, Ukrajinčata podobně. Děti po sobě chvíli pokukovaly, ale pak se začaly pomalu, ale jistě posouvat k sobě. Vivi měla mini lízátka, která ze mne vyrazila pod slibem, že bude cumlat jedno denně. Teď se ale rozhodla pro změnu: vytáhla sáček a každému dítěti nabídla. Všechny si vděčně vzaly a teď už nic nebránilo totálnímu sčuchnutí.

Dala jsem se do hovoru s maminkou z Ukrajiny. Měla s sebou vážného sedmiletého chlapečka. Až moc vážného, a nebylo se čemu divit. Pokusila jsem se ho rozmluvit. Vyprávěla jsem mu o Muzeu, velrybí kostru jsem mu musela namalovat, na což padly tiskopisy ze stolečku u okna, protože tuto nádheru chtěly vlastnit okamžitě všechny děti, včetně malých Rusů a jedné holčičky z Polska, kteří se také přidali k naší partě.

Povídali jsme si všichni dohromady i zvlášť, a bylo to chvílemi hodně smutné vyprávění. Která matka přišla na řadu, nechala tu svého potomka a bez obav odešla k přepážce. Říkaly jsme tomu mezinárodní školka a škola a bavily jsme se tím. Postupně jsme zrušily všechny tiskopisy. Nebylo to od nás hezké, ale měli si tu zařídit dětský koutek! Děti brebentily každé po svém, a přesto si rozuměly, co se mé středoškolské ruštiny týče, jsem naprosto bez iluzí, ale i my, dospělí, jsme si všichni rozuměli, a nešlo jenom o jazykovou bariéru!

Přišel okamžik loučení. Vzhledem k tomu, že jsme byli každý u jiné agendy, byli jsme s malými prodlevami hotovi skoro všichni současně. My, mámy, jsme se smály a ukazovaly každá na své děti: Ukrajina! Rusko! Slovensko! Česko! A jak jim to společně jde! Ale současně jsme byly dojaté. Musela jsem myslet na to, jaké budou mít tyhle, ale nejenom tyhle děti život. Jestli by tahle přátelská mezinárodní shoda nemohla fungovat ve větším měřítku, nejlépe celosvětovém? Co když k tomu jednou přispějí i naše děti?

A pak jsme se rozešli, bohatší o spoustu úsměvů i společných slz, poznání, pocit sounáležitosti a ...o naději...