Po mrtvici jak po výprasku

"No slečny, vy se tu motáte, jako byste tu celou noc pařily! A nebo jste obě v tom!" Já i moje sousedka z pokoje, asi sedmdesátiletá paní, se trochu zoufale rozesmějeme. Je to lepší, než brečet. "Já jsem teda v tom!" prohlašuju.

"Já taky!" připojuje se paní Dana. Jsme obě po mozkové příhodě. Danu to lízlo méně, takže už se pokouší sednout si a s chodítkem a sestrou dojít k umyvadlu. Já fandím z postele. Zatím se s bídou a fyzioterapeutem na okamžik posadím na posteli, ale hned padám zpátky. "Proč mě to táhne furt do prava?" stěžuju si sestřičce, "já jsem snad zakuklenej pravičák nebo co," rozčiluju se.  "Já jsem si to hned myslela!" směje se sestra...

Před dvěma dny jsem se neudržela ani na vzepřeném předloktí na posteli. Ráda bych si poručila, ale výsledek byl zdrcující. Ponižující marné hrabání všemi čtyřmi se změnilo na děsivé hrabání pouhými dvěma končetinami. Na stejné straně, tudíž rovnováhy jsem jaksi nebyla s to nabýt.

Můj nejdražší a nejmilejší pobíhal s kbelíky toho, co vyprodukovalo moje křečemi zmítané tělo. Všemi otvory, bez sebemenší možnosti kontroly. Totálně rozostřeným zrakem jsem ho prakticky neviděla, zato jsem slyšela, jak rovněž mučivě zvrací, neb je na tohle velmi citlivý. "Neber si to osobně!" vyrážel ze sebe mezi dávením.

Nejdřív jsem doufala, že se osprchuju a vyčistím zuby. Pak jsem to změnila na zamýšlené otření se žínkou a vypláchnutí pusy. Nakonec jsem si vynadala, že jsem zbytečně marnivá, a jela jsem tak, jak jsem byla. V noční košili, muž mi pod ni zoufale natahoval džíny a huboval, že nespolupracuju. "Strč tam tu nohu!" opakoval, a já mu nemohla vyhovět. Strčte úplně mrtvou nohu do nohavice. Boty nešly obout z toho samého důvodu. Nakonec jsem jela v polobotkách, sešlápnutých na pantofle, což bylo jedno, neb mě saniťák vezl na vozíku. Bundu mi Honza přehodil přes sebe.

Sanita přijela prakticky hned po přivolání. Jako by stála za rohem. "To už je dneska druhá mozková příhoda," rozumoval sestrobratr. "Jenže tamta ženská nemohla mluvit," dodal poněkud vyčítavě, a můj muž chápavě přikývl. Já mluvit můžu. Vždycky můžu mluvit. Nejlepší vtipy vyprávím na operačním stole před uspáním!

Rádoby sedím na pojízdné židli, protože na lehátku by mě nevytočili v bytě ani domovními chodbami, a vypadám jak zlomená lilie. V ruce mám důmyslný zvracecí sáček, který křečovitě tisknu levou rukou k ústům. Pravou ruku mám speciálně přikurtovanou, neb mi vlaje, tak aby mi ji nepřejeli. Je mi strašně, strašlivě špatně. Panebože, takových nemocí mám, a nakonec umřu na tohle, myslím si neodbytně, zatímco saniťák bručí, že si rozbijeme oba hubu: přes noc napadlo neobvyklé množství sněhu a pěkně to klouže. "Včas řekněte, až budeme padat, ať se neleknu, nebo mě raní mrtvice!" říká někdo mými ústy, a saniťák jenom zabručí. Jistě si zase vzpomněl na tu nemluvící pacientku. Kapačku mi napíchl okamžitě a bezbolestně. "Kdy začnu normálně vidět?" ptám se. Ležím v sanitě, zaparkované na chodníku, na své oblíbené pravé straně, pěkně na boku, a mírně se mi ulevuje. Zalykám se vděčností a slibuju mu, že než mě porazí podruhé, budu hubenější aspoň o dvacet kilo, aby se se mnou nedřeli! "To jsem fakt rád," říká odevzdaně, "jsem celej dojatej a už teď se těším!"

Když už ležím na JIPce, vyšetřená a napojená vším možným, rozumí se žílou, samozřejmě, cítím malou naději. Je mi líp, přijela jsem brzy, jsem relativně mladá...Možná to přežiju. Na okamžik se v šeru u mého lůžka objeví muž s dcerou. Hladí mě a já je levou rukou taky. Všichni brečíme. "Maminko, uzdravíš se?" ptá se neviditelná Nanda, a já samozřejmě přitakám...

Za týden se už vidíme (!) prosklenými dveřmi. Já jedu po chodbě s chodítkem a jsem pyšná jak páv. Určitě se tak i tvářím a nechápu, proč jsou Honza o Nanda zaražení. Neříkám, že jedu kdovíjak rychle, ale jedu! Cvičila jsem a teď sklízím plody svého úsilí! Už jsem schopna i přijmout hovor na mobilu. Není to tak dávno, kdy jsem ho ani nevzala do ruky. Jsou to každodenní radosti!

Po dvou týdnech už jedeme s kolegyněmi z pokoje o patro níž na kafe. Vypadáme, jak když táhnem od Zborova, každá kulhá na jinou nohu. Já na pravou, Nina na žádnou, ale nemluví, a špatně se orientuje.. Dana na obě, ale ruce i oči má v pořádku, takže vyťukává na kávomatu naše požadavky. Zjišťuju, že mi kafe nic neříká, což může znamenat klidně konec světa, protože normálně jsem závislá. Stejně budu muset kafe omezit. nebo úplně vynechat. Sbohem, kofeine! Sbohem, iberijský špeku, jakož i špeku slovenský, o anglické slanině nemluvě! Pozdravujte i kachnu, včetně vypečené kůže! Zážitek byl dostatečně silný, než abych si ho chtěla zopakovat!

Loučím se s mými novými přítelkyněmi a dáváme si na sebe kontakt. Bylo mi tu s nimi dobře. Navzdory té hrůze jsme se spolu hodně nasmály. Věřím, že se ještě někdy setkáme a že to nebude tady. Nina je tu už po třetí...Děkuji sestřičkám a panu fyzioterapeutovi, který mě tu s laskavou nemilosrdností a osvěžujícím humorem denně drezúroval. Loučím se se sanitářkami, které se o nás staraly jak o vlastní a nakonec s díky beru od paní doktorky zprávu a procházím prosklenými dveřmi. Tam na mě čeká Honza s Nandou. Honza bere do ruky tašky, Nanda bere za ruku mě. Přinesli mi hůl, kytičkovanou a docela hezkou, ale já dojdu až k autu bez ní.

Sníh už zmizel ze střech i chodníku a ve vzduchu je úplně jasně cítit jaro.