V Sýrii řežou hlavy. Už asi deset let. Ne. Dvacet. Sto!

"S čím je ta houska?" zajímá se starostlivě Pavlík v jídelně. Aby se náhodou neotrávil, asi. Opatrně si vezme kousek do ruky a očmuchává. "Se sýrem, dobrůtka!" oznamuju povzneseným hlasem celé třídě a děti se vrhají na tác.

"V Sýrii je válka. Už tři dny. Ne, asi deset. Deset dní. Nebo sto let!" přihazuje Jáchym bez rozpaků. "Furt tam lidem řežou hlavy."

Tomu říkám asociace! Valím oči a tají se mi dech. Jáchymovi byly nedávno čtyři roky! "V černošsku taky řežou furt  lidem hlavy," přidává se ledabyle o rok starší Robert. "Pořád. Všem černochům. A pak to vyfotí a natočí, aby si toho všichni všimli!" Přidávají se i další děti. Velmi zasvěceně.

Miguel, černoušek jak z encyklopedie, se zarazí. Zvlášť když Robert slíbí: "To tady taky brzy bude. Budou se řezat hlavy černochům. A nám možná taky uříznou hlavu."

Jdou na mě mrákoty. Čeká mě hodinka vrcholné pedagogicko - diplomatické akrobacie. Závazně všem slíbím, že válka brzy skončí. Všechny války! Zvláště zmíním řezání hlav a rázně vyloučím přenesení tohoto zvyku do našich končin. Fotky jsou fotomontáže. Nechutné. Nepravdivé! Už na to nemyslete. Je to blbost. Miguel se mě drží za ruku a nejistě přikyvuje. Housku se sýrem ale nedojedl.

Dolhala jsem a děti si šly malovat. Mám šílený vztek. A taky mám pocit, že musím okamžitě a osobně zamezit všem válkám, popravám, a všemu špatnému na světě. Vždyť jsem to slíbila! Co si o mně ty děti pomyslí?!

Pak jsem dostala vztek na všechny rodiče, kteří dopustí, aby jejich malé děti shlédly podobné šílenosti. Proč se mají něčím takovým zabývat? Znám pár domácností, kde neustále po celý den běží televize. Imrvére. Děti neděti. Kulisa.

Jednou jsem na návštěvě upozornila hlavu rodiny, že jeho předškolní děti  se zaujetím hltají nějakou kriminálku. Právě tam vraždili nějakou ženu, celkem nic moc i pro dospělého. "Sim tě, vždyť tomu nerozumí, tady běží telka pořád, takže pořád čumí, a zatím žijou," mávl rukou bezstarostně. "To si tak neber, účo, už seš poznamenaná, co!" smál se rozjařeně.

Když mi pak líčil, že se jeho synek stále počůrává, i když má jít po prázdninách do školy, už se nesmál.

Vzpomněla jsem si na hvězdičku svých mladých let. Vpravo dole na obrazovce, před každým závadným pořadem. Přes hvězdu prostě vlak nejel! Nesměli jsme se koukat ani na zprávy, a to se tam maximálně hovořilo, kde byl na návštěvě Štrougal a s kým se zase líbal Husák...

Asi jsem staromódní, ale vyrůstat s pocitem bezpečí má něco do sebe. Netvrdím, že musí všichni žít bez televize jako já, ale myslím, že nějaká ta hvězdička, byť pomyslná, by neškodila.

Nemyslíte, rodiče?