Moje vlastní dcera, prvňačka, zevrubně poučená o "pravosti" Mikuláše a jeho doprovodu, přece jenom nejistě pokukuje po lehající si holčičce a čertisku, které spíš před ní uhýbá, zatímco matka se snaží přistrčit ji co nejblíž. Jen zabučet, milostivá, jen zabučet!
Natálka hledá kamarádky, se kterými si tu dala spicha, já trpím. Jsem nit, Nanda je jehla. Kudy Nanda, tudy já, nesmíme se pustit, už bychom se nenašly. Je tu neuvěřitelné množství lidí. Hluk. Hudba. Oboje splývá v jedno. Čtyři řady stánků se vším možným. Některé zboží i nějak souvisí s Mikulášem či Vánoci, není to však pravidlem. Chcete trdelník za 70 korun? Nafukovací balónky? Divím se: nebyla to za mých mladých časů specialita poutě? Paní vleče tašku s rozsvícenými umělohmotnými rohy. Nekalá konkurence stánkařů. Zaznamenávám kapsáře.
Párkrát se nechám protáhnout tržištěm. Zjišťuji, že lidé jsou neobyčejně otrlí, V tom chumlu dokáží nejenom chodit stále dokola, ale ještě přitom popíjet horký grog. Většina z nich to kupodivu nevyleje, což mně osobně je fuk, protože se pravidelně míjím s tou menšinou.
Holky ze školy nikde, výraznější Mikuláš jakbysmet. To mi nevadí. Nemám ráda namaskované lidi. Chci jim vidět do očí, chci vidět obličej. Nevěřím ani na čerty, ani že by mě některý z nich unesl nebo dokázal nacpat do pytle, ale je mi při pohledu na ně nepříjemně.
Žena přede mnou rychle sebere ze země kus trdelníku. Strčí si ho do úst. "To bude imunuta," pochvaluje si, zatímco podává zbytek malému synovi.
Zvednu oči k nebi- nic nevidím, nad hlavou máme dlouhé paprsky elektrických světýlek. Připomíná to autobazar, jenže bez vlaječek. Ty budou příští rok, nepochybuju.
Dcera to vzdává. "Půjdeme se radši podívat domů, třeba mám něco za oknem," zamíří k refýži. Sází na tutovku. Je nám zima.
Z tramvaje vypadá Mírák jako malé zkušební peklo. Rozkopané mraveniště. Lunapark, jen obří kolo chybí.
Uprostřed toho peklíčka se pod obrovským stromem laskavě usmívá Svatá rodina v ohrádce z plotovek.