Anička má vždycky pravdu

Anička je krásná roztomilá blonďatá holčička. Čtyřletá drnda neuvěřitelná, kterou mi osud, respektive zástupkyně ředitelky přidělila do třídy.

Chtěla mi vyjít vstříc, když jsem brblala, že mám ve třídě skoro samé kluky; hodná. Hned jsem si ji zamilovala, leč nebylo to vzájemné.

"A bude tu ještě i jiná paní učitelka?" jektala Anička první den, a skákala na místě. "Bude tu SPOUSTA jiných paní učitelek," ujistila jsem ji chladnokrevně, "jistě si vybereš:" Trochu se upokojila. "A kdy přijdou?" tázala se pro sicher. "V půl dvanácté, to snad vydržíš, ne,"  Tatínek to chtivě natáčel. Tak tímhle se budou bavit léta, tušila jsem.

Maminka byla rudá až na zádech. "Asi budu plakat, do té doby, myslím jako," upřesnila malá a zrudla víc než maminka. Do TÉ doby scházely zhruba tři hodiny. Zatmělo se mi před očima. "Nebudeš!" ujistila jsem ji rázně. Před hodinou jsme pracně utišila tříleťáka s hlasem sbíječky, a nehodlala jsem si ho nechat rozdráždit. Jiné ušní nervy, jakož i bubny mi nenarostou. V tomto duchu jsem i pohovořila. "Tenhle chlapeček by se tě polekal a začal by zase řvát. A jeho křik je něco šíleného, podruhé už to nedám a uteču!"

Rodiče se uchechtávali, protože nepoznali, že to myslím naprosto vážně. Anna to poznala ihned. "A to utečeš, i když tu ještě nebudou ostatní paní učitelky?" Uteču hned v té chvíli, jak začne hluk, ujistila jsem ji." "A můžu teda radši do týhle kuchyňky?" přešaltovala hbitě. "Jasně!" "A co tenhle kočárek, ten si taky můžu půjčit?" "Klidně i ten druhý!"  Anna zářila. "No ne," udělala okouzleně. "Můžeš mít všechny, my za chvíli stejně půjdeme malovat temperami ježka," pronesla jsem blahosklonně a Anně se rozšířily panenky chtivostí.

Rodiče mi to toho ťápli, neb se chtěli ještě znovu a úplně naposledy vřele rozloučit. "Znáte přísloví: Kdo uteče, ten vyhraje?" nanesla jsem výmluvně. "Zamávejte a už se neohlížejte" Poslechli, jenom tatínek šel pozadu a natáčel. měl takovou tyč, jako tenkrát ten Japonec na křižovatce, co chtěl selfíčko a nějaký řidič mu ji zahodil a jeho kopl do zadnice..

Druhý den Anna měla spát. "Já ale nechci spát!" oznámila mi kategoricky. "Chci si hrát, potom si třeba malovat, podle toho, jak se mi bude zrovna chtít. " Následovala vřelá a jemná domluva plus sliby všeho druhu. "Tak snad říkám jasně, že do postele nepůjdu! Tak si třeba lehnu na zem, ale postel nikdy! A nebudu se převlíkat, protože nechci a ani se nezuju, a pyžamo si nevezmu."

Stálo mě to půl hodiny života a vyschlo v krku až na průdušnici, ale Aninka byla na pelechu a poslouchala pohádku. Přestože nechtěla pohádku ani nic nic nic.  Najednou se vztyčila jako had. "Já se musím vyplakat" oznámila mi hlasem psychoterapeuta.

"Co?" přeptala jsem se poněkud tupě, protože mně, na rozdíl od ní, padala víka a zpomalovaly se veškeré životní funkce. "Vykakat?" "Ježiš ne kakat, vyplakat!" zalkala. "Někde se schovám, vypláču se, uklidním se, no." 

"Rozumím. problém je, že není kam se schovat kvůli tomu pláči, víš. Tady usínají děti a musíš uznat, že by jim to dost vadilo." "Já vím, řvaly by a ty bys utekla, co," přemítala nahlas naprosto věcně. "No to si piš," ujistila jsem ji. "A co kdybych se šla vyplakat vedle do třídy?" navrhla po chvíli. "Tam taky usínají, to neklapne," s lítostí jsem odmítla. Kolegyně ,měla onehdá budovatelské řeči o poslušnosti, ne že bych jí nepřála zážitek.

"A co sem? rozzářila se a ukázala na dveře do zimní zahrady, která přiléhala k ložnici.  Samotnou mě to začalo zajímat. "Hele víš co, tak to zkus," svolila jsem. Anna hbitě seskočila z postýlky a vešla do vedlejší místnosti. "já chci maminkůůů", zakvílela zkusmo. "To ne, Ančí, to je slyšet!" zavolal jsem odmítavě. "Tak zavřu dveře," odpověděla, opět naprosto věcně. "Maminkóóó,...!" "Furt je to slyšet," znakovala jsem. "Tak zavři i ty druhý, sykla na mě Anča a já poslechla. "Mamííííííí," zavyla jako plačka a napjatě na mě zírala. " Hele, tudy cesta nepovede," ukončila jsem kategoricky. "Musíš uznat, že to prostě nejde."

"Hmm", uznala. "A co kdybych šla plakat na chodbu?"  "Já tě nemůžu samotnou pustit. Musela bych tu nechat ostatní děti a jít plakat s tebou. "Ty se taky potřebuješ vyplakat?" zajímala se potěšeně. "Tak když už tam budu..." pokrčila jsem rameny, "nebudu tam stát jen tak, tak se taky rovnou vypláču, no.. Paní Věrka mi přijde pohlídat spáče a my půjdeme plakat. problém ovšem nastane, až nás uslyší paní ředitelka, přijde a řekne 'Co tu řvete, holky, na tý chodbě? ' a to bude trapas. " Úplně jsem tu situaci viděla před sebou. Říďu, nás dvě, jak tam vyjeme,..."Tak se sebereme a utečeme?" navrhla Anna. "Já těžko, já jsem tu zaměstnaná. A tobě by to taky neprošlo," ujistila jsem ji.

"Já už teda nechci plakat, " zívla. " Trochu si přece lehnu." "Bezva. To ráda slyším. Tak si teda lehni, ale v žádném případě neusni!"

"A zrovna že usnu, proč bych jinak asi ležela v posteli!" nafoukla se a - usnula.

Uběhlo pár dní a Anna má stále pravdu. Už trochu chraptím. Mazáci se uculují, malí se zájmem naslouchají. Nevím, jestli už se jí trochu líbím, nic neříká. Ale dneska mi namalovala slunečnici. "Ale v žádném případě se na ni nedívej!" "Kdepak," ujistila jsem ji, "Kdepak já a dívat se na slunečnici!" Schovala jsem si ji, jak mi nařídila. Až mi dovolí, podívám se na ni.

Asi se budu muset jít někam vyplakat...