Kam zmizely babičky?
Znávala jsem babičky a stařenky s hůlkou i bez. Mívaly šusťákový baloňák, takový pomačkaný vzor, s velkými knoflíky, v zimě tmavé kabátky. Na hlavě i kolem krku šátky. S hůlkou nebo bez, pouštěly jsem je s ostatními dětmi sednout. Některé vděčně děkovaly, jiné byly metrnice a samozřejmě si sedly, k tomu nám ještě div nevynadaly. Byly to ale nedotknutelné osoby- staré, které bylo nutno brát ne-li s úctou, tak alespoň vážně.
Spousty jich bydlelo v přízemí. Většina doslova v okně svého bytu. Měly tam kromě muškátů i deku, aby mohly sledovat život venku, potažmo drbů, a neotlačily se, vedle s prakticky stejným výrazem trůnily kočky. Bábinky pekly buchty, pletly, občas se vyhřívaly na zahrádce nebo prostě na stoličce před domem. S každým ztratily kus řeči nebo aspoň pozdrav a úsměv.
Ve škole jsme dělávaly tzv." dárečky pro důchodce". Ďábelská dílka z moduritu, háčkované dečky, malovaná srdíčka, apod.. Před MDŽ a Vánoci se roznášela pomocí dobrovolníků z řad dětí po barácích. Stařenky z toho měly nefalšovanou radost, a my si připadaly neobyčejně šťastně a důležitě, to pro tu jejich radost.
Mojí mamince tyto akce dost braly nervy. Chodívala vždy zásadně s námi, neb i v domě hodných babiček může bydlet (nebo číhat- domy se nezamykaly) úchyl nebo cvok.
Svoje vlastní babičky jsem poznala až na sklonku jejich života. Byly už hodně nemocné, takže naše vztahy byly omezeny na mávání do nemocničního okna. Měla jsem ovšem pratetu Mařku! Klasika! V zimě kašmírový šátek, v létě silonový, pod ním drdůlek. V ruce koženou kabelu: vánočka, zabalená v utěrce, kameňák se sádlem. Při každé návštěvě. Tato dobrá, i když velice jadrná a rázná osoba mě v pubertě těžce znechutila, ač mě tehdy vlastně chtěla pochválit: ta je pěkná, ta MÁ ZADEK!!! Rozdýchávala jsem to tenkrát asi půl roku...
V dnešní době nejsou babičky. Jsou postarší čupr ženské, moderně ustrojené, nalíčené, sportující, užívající si života, i s přehledem o životě. I na venkově místo zástěr a tepláků pod nimi, o šátku nemluvě, žijí udržované staré paní. Běžně užívají všelijaké vymoženosti techniky, jdou s dobou.
Chápu, že se těžko budou šourat se síťovkou a v důchodkách, jen pro uspokojení mých dětských představ, šusťákem by mě nejspíš utloukly, kdybych jim ho nutila, ale stejně...
Ty moje babičky to prostě nejsou...
Ivana Dianová
Nedívej se tam, nikdo tam není
Nevím přesně, zda je to dar nebo prokletí. Jsem pro jistou skupinu obyvatel nepřehlédnutelná a neodolatelná. Vlastně s tím nic nechci dělat, i kdyby to šlo, když se tak nad tím zamýšlím.
Ivana Dianová
Billa šok
Billu navštěvuju docela často, mám ji totiž co by kamenem dohodil. Mám vůči ní spoustu výhrad, ale jít s plnými taškami pět minut, nebo jet několik stanic je dost rozdíl, což u mne hraje zásadní roli. Dnes jsem tam utrpěla šok.
Ivana Dianová
Utržená ze řetězu
Použila jsem samozřejmě nadsázku, ale musím se přiznat, že utrženě si kapku skutečně začínám připadat. Hledám, ba slídím, sháním, toužím a těším se. Strašně!
Ivana Dianová
Kšeft století
Nejsem obchodně zdatná. Vůbec. Nemám v sobě to pnutí a když se občas snažím v tomto směru něco podniknout, kdekdo mě dokonale očůrá. Tím víc mě fasinují lidé, kteří to mají naopak, zejména když tím nepoškozují druhé.
Ivana Dianová
Dvě ženy v jedné posteli
Je to méně přirozené než když se v posteli nachází muž a žena? Zažila jsem oboje a zjistila, že přirozené jsou obě možnosti, ale s mužem je to jednodušší.
Ivana Dianová
Fíkusová paralela
Rostlinou naší rodiny je jednoznačně fíkus. Měli jsme doma skutečného obra, který měl na svém kmeni neobvykle mnoho větviček. Každé z dětí, když přišel ten pravý čas, si jednu ulouplo a dalo do láhve od limonády s vodou.
Ivana Dianová
Neučte mě znát učitelky
Nesnáším "Mekáč", ale moje dcery to mají naopak. Nevím, proč. Takže jim vždy vysvětlím, jaká že to zvěrstva jedí, nevynechám ani mleté kůže a chrupavky. A popíšu mastnotu. Přepálenou! Játra! Slinivka! No a pak jim něco objednám.
Ivana Dianová
Jak mi dcera odehnala partnera
Nikdy by mě nenapadlo, že to může být tak rychlé. Ale ať! Už to nebolí. Zjevně to nebyl ten pravý. A jiného než pravého už nechci!
Ivana Dianová
Právnička nebo houslistka?
Dramatické období, kdy dítě začíná rozvažovat o svém budoucím povolání, je, zdá se, tady. Moje starší dcerka má relativně jasno.
Ivana Dianová
Které z dětí máš nejradši?
Moje starší dcera mi tuhle otázku klade každou chvíli. Vybafne to na mě, když to nejméně čekám. Jestli doufá, že se spletu nebo mě nachytá u nějaké nepřesnosti, těžko říct. Naopak tuším, proč se mě na to ptá.
Ivana Dianová
Nejdůležitější ze všeho je vyčistit si cévy
Nedělám si iluze, že moje cévy jsou křišťálově čisté, prakticky průhledné, a že uplést z nich pružnou pomlázku by byla brnkačka.
Ivana Dianová
Jak jsem zpívala v katolickém kostele svým skoro barytonem koledy
Pro spoustu lidí není podobná aktivita nijak neobvyklá či zarážející. Pro mne to však byla tak ojedinělá a pikantní zkušenost, že jsem se rozhodla ji písemně zpracovat a podělit se o ni.
Ivana Dianová
Krajky. Všude samé krajky
Přehodil mi přes obličej a horní část těla studenou plachtu. Ukázalo se, že má jeden otvor. Tím sáhl dovnitř a ucítila jsem, jak se dotýká mých víček a vzápětí mi na oko nainstaloval nějaký přístroj. Propadla jsem panice.
Ivana Dianová
Předvánoční setkání
Bylo vedro. Seděly jsme zase jednou s mámou u stolku na balkóně s výhledem na celé Nuselské údolí a Pankrác, před sebou poctivé hrnky s kávou, a povídaly jsme si. Letní den jak vyšitý. Brzy budou prázdniny.
Ivana Dianová
Babybox. Ano - ne?
Anna tudy procházela už potřetí. Pokaždé, když míjela to místo, maličko zadrhla v chůzi a srdce se jí naopak rozběhlo rychleji. U hlavního vchodu do nemocnice bylo v tuto dobu docela rušno, ale tudy, za rohem, nešel skoro nikdo.
Ivana Dianová
Dej mi znamení
Dobře si pamatuji ten den. Sluneční paprsky se prodíraly skrz štětinaté větve starých borovic, vzduch voněl vodou z nedalekého rybníka a šťastnými výkřiky dovádějících dětí. Písek na pláži mě pálil do šlapek a já koukala do nebe.
Ivana Dianová
S drápy na věčné časy a nikdy jinak, zdá se
"Ještě pár schodů a jsme tam," povzbuzovala mě halasně Vivi a tlačila svými maličkými packami do mých zad. "Hele, až budeme támhle, uvidíme vláček!" lákala mě.
Ivana Dianová
Příběhy z naší rodiny VIII.
Každé dítě by mělo mít blízkou dospělou osobu, se kterou může svobodně rozebírat svoje myšlenky, pocity, zážitky a poznatky ze života. Neměl by to být rodič, ale někdo jiný z rodiny, popřípadě z přátel rodiny. Já jsem měla tetu.
Ivana Dianová
Tři jahodové a jeden prs
Po třídní schůzce chodíme vždycky na zmrzlinu. Já si ji zasloužím, neb jsem vždy umluvená a vyprahlá jak horník, Vivi, která to absolvuje se mnou, za klidnou spoluúčast, Nanda za odměnu. Je to náš rituál.
Ivana Dianová
Dva tátové. A proč by ne?
Vracíme se s dcerkami ze hřiště. Cestou nás dobíhá nádherné dítě, tak dvouleté. Mini culíčky, obrovské černé oči s radostnými jiskřičkami. Maličká mi připomíná Nandu, když byla malá. Okamžitě zjihnu. "Ne! mami, ne!" zaklíná mě.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 628
- Celková karma 33,26
- Průměrná čtenost 2040x