Dneska jsem byla na Tyláku. rozuměj na Tylově náměstí. Koncovce Bělehradské. Proběhla jsem si farmářský trh, koupila sobě i dceři zmrzlinu, poseděla u fontánky, a pak doslova uprchnula pryč. Pryč odsud!
Vyrůstala jsem na Bělehradské. Na těsně navazujícím Tyláku jsem byla denně. Stačilo vyjet dvě stanice nahoru, a octla jsem se z poněkud šedivé a nic moc ulice právě na tomhle náměstíčku.
Máma tahle místa milovala. Realizovala na něm a v blízkém okolí naprostou většinu nákupů, ne-li všechny. Masna, zelenina, na rohu s Rumunskou "Drůbež", kde se kromě zmíněného dala koupit i zvěřina a ryby, mražené potraviny, a tak. Patřila k ní i prodejna ryb, kde měly rybky něco jako plavečák: prostorné vany v okachlíčkované místnosti. Chodívala jsem je tam hladit.
Papírnictví, kde to krásně vonělo, měla jsem odsud i všechny školní tašky a penály, vynikající drogerie, kde se dostalo všechno včetně barev, a kde prodával kromě prodavačky i pán v nejlepších letech. Pro mě a další stydlivé holky to byl průšvih: nebylo v našich silách jít si k němu koupit dámské hygienické potřeby, ani vyslovit jsme to nemohly!
Prodejna koberců a lin, ubrusů a podobných nezbytností, kam máma chodívala snít. Sklo- porcelán, tady jsem pořizovala dárky k Vánocům. Mini prodejna galanterie, kde se dostaly také střihy na pletení i šití. Hned vedle ještě menší prodejnička s řevnickými brambůrkami, smaženými, až z nich tuk kapal, slanými, až se ledviny chystaly evakuovat. Máma jim říkala rakovinná směs, ale pro nás to bylo neodolatelné lákadlo. Dlouhý celofánový sáček se nám vždycky roztrhnul, jak jsem tam nedočkavě chramali!
Odkolek s voňavým pečivem lákal už z dálky, navíc moje babička vedle vchodu prodávala pažitku a droboučké voňavé karafiátky, bílé a světle fialové, takže pro mě srdcovka. K tomu místu se traduje úsměvná příhoda. V roce 68, Praha čerstvě plná vojenské techniky, hledala se babička. Odešla z domu, táta prý kličkoval se svou černou Picollou mezi obrněnci a jako sup obhlížel terén. Strachem polomrtvý objevil babičku, kterak na své prodejní bedničce chladnokrevně nabízí vojákům (nikdo jiný dobrovolně nevylezl) svoje svazečky šnytlíku. "V rozhlase hlásili 'Všichni na svá místa!' A toto je moje místo, přece!"
Víte, co ale bylo nejbáječnější? Jak jsem se my všichni známí na tom Tyláku a kousku Bělehradské pravidelně a hojně potkávali! Všichni jsme se znali, vždy se někdo s někým zastavil na kus řeči, načež se na ně postupně nabalovali další a další přátelé a sousedi! Běžně bylo lze zahlédnout v družném hovoru chuchvalce setkavších se a bylo to žůžo!
Sobotní dopoledne byla tutovka. Všechny krámy měly otevřeno do dvanácti. Hospodyňky s kostkovanými taškami a síťovkami vyrazily na nákupy, které v pátek nestihly. Zhusta s sebou měly tzv. tahače tašek, kteří se rekrutovali z nás, dětí. Byli jsem všichni spolužáci z nedaleké Legerky a Sokolské. Společenský život bujel zde neuvěřitelně přirozeně a sladce.
Nějakou dobu jsem žila v Německu, Po návratu do Čech jsem se zděsila: zatímco jsem si bezstarostně šprechtila, hodně se tu toho změnilo. Vlastně všechno. Nepoznávala jsem svou Bělehradskou! A než jsem se stačila trochu zorientovat, změnilo se to ještě mnohokrát. Zůstala jenom sámoška na rohu, masna s vývařovnou, nyní Mrázek, jinak na kameni kámen nezůstal. Ani ty gramodesky v pasáži nepřežily!
Místo jednoho obchodu s koberci na rohu je nyní Teta drogerie. Mlíčňák, kde v jednom oddělení prodávali koktejly a dorty, z okýnka také zmrzlinu za 1,40, je teď vietnamská prodejna, druhé, kdy bylo slané lahůdkářství, je nyní zavřeno, ale předtím se tam vystřídalo množství provozoven i prodejen. Místo papírnictví je prodejna zdravé výživy, místo slavné drogerie indická restaurace. Odkolek dopadl taky špatně, nejdřív tam byl antikvariát, dost dobrý, teď oděvy. Místo Drůbeže a ryb opět vietnamská prodejna. Další kobercový obchod zanikl, místo něj je Tylova pasáž. Brambůrky tu neprodávají, je tu zlatnictví; koupila jsem dcerce stříbrný prstýnek. Na památku, řekla jsem jí. Na památku čeho? Nechápala, ale z prstýnku byla šťastná. Prostě na památku, no.
Zelenina se přeměnila nejdřív na hernu, pak na hospodu. Místo veřejných záchodků se prodává pizza. Dobrá, asi. Já si ale vždycky vzpomenu na padesátník, který jsem dávala hajzlbabičce, a na puch, který se odsud linul...
Beránek se drsně změnil, místo polévky na stojáka se můžete potěšit bankovními službami. Místo obuvi se prodávají kytky, a to po snopech. Kupodivu vydržela i druhá sámoška, ale je to nyní Tesco. A jinak hadry, hadry, hadry.
Ale...čert vem krámy a kšefty. Ale...Víte, že jsem za celou tu nepotkala ani jednoho známého? Mámini přátelé už jistě nežijí, mladí se rozprchli do světa, na Tylák už nechodí. Spěchali tu úplně cizí lidé, nakoupili si rádoby výhodně, aniž by na někoho pohlédli, natož s někým ztratili zbytečné slovo. Fontánka tu je stále, ale už má ohrádku kolem záhonů, takže se tam nikdo nevyráchá, ani se tam neubytuje párek kachen, jako když jsem byla malá; dnes tam pluly vyhozené plastové lahve od nápojů...
Pro mě to vlastně bylo dneska liduprázdné místo. Neznámé? Nebo to tu nepoznávám? Jako paní Dolejšová z mého dětství, která chodila kocourovi pro maso do zeleniny, protože za první republiky tu bylo řeznictví? Začínám být stará? Budu žít jenom ze vzpomínek? Co to se mnou je, že jsem tak smutná?
Pro mě vykácený les, i když v trochu jiném významu. Pustý, cizí les, najednou...
Ten prstýnek si schovej, na památku, Natálko, prostě na památku...
