Mám ráda děti, mám ráda psy. Hodně. Každé jinak, svým způsobem, samozřejmě! Občas mě ale vyvádějí z míry. Taky hodně. A někdy je to na mašli...
V tomto období chodím venčit školkové děti hlavně do parku. Zahradu sice máme velkou a krásnou, hned okolo domu, ale jak je vlhko a tudíž blátivo, už to není ono.
Posbírám tedy svoje děťátka zvířátka, nakladu jim na srdce a rádoby na mysl různé rady, příkazy a zákazy, a vyrazíme.
Vzhledem k tomu, že mám neobyčejně přebujelou fantazii a představivost, běhám kolem nich jak neurotická ovčácká fenka, na každém rohu sčítám hlavy a kontroluji bezúhonnost. Děti si už na to zvykly.
Aby nechodily stále ve štrúdlu, hojně využívám oblíbený zlepšovák. "Támhle u toho velkého stromu s červenými listy!" vyvolávám jak prodavač tureckého medu na pouti. Nebo: "U stojánku s psími pytlíky!" Děti se proběhnou, počkají tam na mě, až doplazím a sečtu, a běží dál. Když zaznamenáme pěkné místečko, na chvíli zaparkujeme. To zase volám: "Od lampy až ke kamenům je naše území!" A děti se rozprostřou, dělají si skrýš pod keřem, popelí se, a tak.
Když nastane čas k houfování, máme smluvený signál. Ruční i hlasový. "První třída, ke mně!" halekám a mávám rukama. Kdo by hůře slyšel, vidí ruce, kdo naopak by mohl tvrdit, že přehlédl ruce, nemůže oslyšet můj řev. Většinou to klapne. Někdy taky volám "Moje děti, ke mně," to je fuk.
Nedávno jsem ale zažila těžko uvěřitelnou situaci. Jak pravil nejstarší kluk ze třídy, bylo to fakt hustýýý! Stojím na kopci a mohutně signalizuji. Rukama, hlasem, vším. Ve chvíli, kdy zazní ..."ke mně!" vidím, jak se ke mně pekelným tempem blíží dva ovčáci! "Děti, nechoďte sem!" stihnu ještě zavolat. Vlci sedí přede mnou, jazyky až na zem, po jejich stranách zubní výbava jako pro žraloka. Já tedy nejsem z nejmenších, ale s vlky si hledíme zpříma do očí. "Voni poslouchaj," pravil omluvně pán, zavolal si je a odešel na spodní cestu. Fuj! Proč ale poslouchají mě a ne jeho?
Děti se váhavě vracejí. Čeká je poslední popoběhnutí. U schodů se pak pochytají do dvojic a vyrazíme do školky. "Ke mně!" Blbec sklerotickej, učitelka nepoučitelná...Nic zlého si nepřipouštím a volám svou naučenou hlášku. A... Přes hory, přes doly, dupy dup...! Ale ne! Ale jo!! Oba známí vlci, nevím odkud, ale poslušně přiběhli na zavolání! Mají s sebou černého labradora. Asi kámoš. Zatímco vlci sedí a hledí, zubí se a funí, labrador mě mlátí ocasem jak bejkovcem. Ohlížím se po pánech: ni stopy! Představuji si, jak kráčím s celou tou bandou do školky, protože už musíme k obědu, ten černej sadista mě furt mlátí tím svým chvostem, vlci se zubí, děti piští zčásti blahem, zčásti strachy, jdeme dál, oni taky, pak do jídelny... a jde na mě záchvat hysterického smíchu. Nenapadá mě jediné řešení, než je vzít na zapékanou brokolici a gulášovku!
Tentokrát bez řečí a rukou, pouze s koulením očí a ukazováním obočím, opatrně a pomaličku, abychom dali šanci venčitelům, kráčíme ze schodů. Takhle tichounké nejsou děti ani při spaní! Aby ne. Všichni tři osrstové jdou spořádaně s námi.
Páníčkové nás doběhli těsně před přechodem...
Stejně by jim ta brokolice asi nechutnala!
