Zoufalá mezi samými výstřiky a sáním
Můj dnešní článek by se klidně mohl jmenovat Astmatikův den, když se osud opravdu snaží a zadaří se.
Ráno vstanu, vstříknu si do úst, potažmo do průdušek tzv. dejchátko, nasaju, bych se se patřičně připravila na pracovní den, který by jinak ubíhal dosti ztuha, neb kyslík je kyslík, co si budeme povídat.
Přestože rodina je patřičně promasírovaná ve smyslu nepoužívat v bytě žádné voňavky, hlavně ne spreje, občas ujedou, napajcují se nikoli na balkóně a nikoli mazacím deodorantem, a na mě pak čeká v koupelně či předsíni voňavý obláček, který po vystříknutí prostě nelze včas vyvětrat, takže nasaju bezodkladně.
Čekání na tramvajové refýži je tutovka. Výfuky sice spíše chrlí, nestříkají vyloženě, ale nasaju taky, a hodně, stejně tak kuřákovo vyfouknutí čerstvého dýmu přede mnou.
Protože jsem klikař, jinak se to prostě nedá nazvat, stane se, že v tramvaji někdo dohání ranní toaletu. Že se maluje, mi nijak nevadí. Ale když se ostříkne antipotidlem a zamoří tím vůz dříve, než ho mohu opustit, nasaju opět.
Často v šatně v práci nebo ve sborovně zaznamenám, že se nedávno stříkalo. Kolegyně si vystříkala botky a školnice okno proti vosám. Zástupkyně si přestříkla účes lakem. Nasaju vše, jak je mým dobrým zvykem.
Jdu se zresuscitovat do umýváren. Plánuji otevřít si okno do zahrady a jenom si tak dýchat. Jsem fakt naivní. V místnosti je nové stříkátko vůně. Je umístěno patřičně vysoko, aby ho nedráždil k akci každý, kdož vstoupí. Každý ho nepodráždí, jenom já se svým metrem osmdesát. Stříkne mi to do obličeje dřív, než stihnu ucuknout. Nasála jsem mohutně, teď už dýchám jako uzoučkými brčky, když se šourám v předklonu pryč. V předklonu proto, že se tak lépe lapá po dechu, ale hlavně, abych tu věc znovu nepopudila.
Na zahrádce hned zkraje zjišťuju, že jsou postříkané stromy proti škůdcům, a z otevřené garáže se line puch: školník stříká nový lak na postele. Že jsem nestihla nasát? Omyl! Jsem rychlá jako blesk. Vsála jsem rovnou i sousedův postřik proti trávě, kterým šlechtí cestičky!
Teď už nedýchám brčky, ale uzoučkými kanylami pro nedonošence. Jdeme na procházku: jé, paní učitelko, nové proužky na přechodu! Dva chlapi, zastříkaní od hlavy až k patě, v ruce pistole se zbytkem barvy a zbrusu nová zebra. Dýchám už jenom póry, takže následuje opětovný vstřik léčivého aerorosolu, který mi po mém lačném nasátí roztáhne průduchy na téměř normální velikost. Díky nim dopravím vyvenčené děti zpět na oběd, což má něco do sebe.
Z práce zaskočím na poštu. Z nějakého skrytého otvoru hned nad vchodem speciální zařízení stříká jablíčkovou vůni. Znovu nasaju do nyní opět již brček.Úřednice sakruje a stříká čistící prostředek na sklo přepážky, které někdo asi oslintal nebo co. Je v tom líh, hlásí mi opět miniaturní kanyly, co mám po nasátí místo dýchacích cest.
Znovu si stříknu, ale srdce mi dává svým horečnatým mlácením jasně najevo, že už má mne i všeho stříkání plné zuby, a to kupodivu hlavně toho léčivého. Mám po něm opět průduchy jak nové, ale v hrudi buben.
Pro dnešek už konec stříkání i nasávání, souhlasím.
A zavřu se doma.
A svět vesele stříká dál...
Ivana Dianová
Nedívej se tam, nikdo tam není
Nevím přesně, zda je to dar nebo prokletí. Jsem pro jistou skupinu obyvatel nepřehlédnutelná a neodolatelná. Vlastně s tím nic nechci dělat, i kdyby to šlo, když se tak nad tím zamýšlím.
Ivana Dianová
Billa šok
Billu navštěvuju docela často, mám ji totiž co by kamenem dohodil. Mám vůči ní spoustu výhrad, ale jít s plnými taškami pět minut, nebo jet několik stanic je dost rozdíl, což u mne hraje zásadní roli. Dnes jsem tam utrpěla šok.
Ivana Dianová
Utržená ze řetězu
Použila jsem samozřejmě nadsázku, ale musím se přiznat, že utrženě si kapku skutečně začínám připadat. Hledám, ba slídím, sháním, toužím a těším se. Strašně!
Ivana Dianová
Kšeft století
Nejsem obchodně zdatná. Vůbec. Nemám v sobě to pnutí a když se občas snažím v tomto směru něco podniknout, kdekdo mě dokonale očůrá. Tím víc mě fasinují lidé, kteří to mají naopak, zejména když tím nepoškozují druhé.
Ivana Dianová
Dvě ženy v jedné posteli
Je to méně přirozené než když se v posteli nachází muž a žena? Zažila jsem oboje a zjistila, že přirozené jsou obě možnosti, ale s mužem je to jednodušší.
Ivana Dianová
Fíkusová paralela
Rostlinou naší rodiny je jednoznačně fíkus. Měli jsme doma skutečného obra, který měl na svém kmeni neobvykle mnoho větviček. Každé z dětí, když přišel ten pravý čas, si jednu ulouplo a dalo do láhve od limonády s vodou.
Ivana Dianová
Neučte mě znát učitelky
Nesnáším "Mekáč", ale moje dcery to mají naopak. Nevím, proč. Takže jim vždy vysvětlím, jaká že to zvěrstva jedí, nevynechám ani mleté kůže a chrupavky. A popíšu mastnotu. Přepálenou! Játra! Slinivka! No a pak jim něco objednám.
Ivana Dianová
Jak mi dcera odehnala partnera
Nikdy by mě nenapadlo, že to může být tak rychlé. Ale ať! Už to nebolí. Zjevně to nebyl ten pravý. A jiného než pravého už nechci!
Ivana Dianová
Právnička nebo houslistka?
Dramatické období, kdy dítě začíná rozvažovat o svém budoucím povolání, je, zdá se, tady. Moje starší dcerka má relativně jasno.
Ivana Dianová
Které z dětí máš nejradši?
Moje starší dcera mi tuhle otázku klade každou chvíli. Vybafne to na mě, když to nejméně čekám. Jestli doufá, že se spletu nebo mě nachytá u nějaké nepřesnosti, těžko říct. Naopak tuším, proč se mě na to ptá.
Ivana Dianová
Nejdůležitější ze všeho je vyčistit si cévy
Nedělám si iluze, že moje cévy jsou křišťálově čisté, prakticky průhledné, a že uplést z nich pružnou pomlázku by byla brnkačka.
Ivana Dianová
Jak jsem zpívala v katolickém kostele svým skoro barytonem koledy
Pro spoustu lidí není podobná aktivita nijak neobvyklá či zarážející. Pro mne to však byla tak ojedinělá a pikantní zkušenost, že jsem se rozhodla ji písemně zpracovat a podělit se o ni.
Ivana Dianová
Krajky. Všude samé krajky
Přehodil mi přes obličej a horní část těla studenou plachtu. Ukázalo se, že má jeden otvor. Tím sáhl dovnitř a ucítila jsem, jak se dotýká mých víček a vzápětí mi na oko nainstaloval nějaký přístroj. Propadla jsem panice.
Ivana Dianová
Předvánoční setkání
Bylo vedro. Seděly jsme zase jednou s mámou u stolku na balkóně s výhledem na celé Nuselské údolí a Pankrác, před sebou poctivé hrnky s kávou, a povídaly jsme si. Letní den jak vyšitý. Brzy budou prázdniny.
Ivana Dianová
Babybox. Ano - ne?
Anna tudy procházela už potřetí. Pokaždé, když míjela to místo, maličko zadrhla v chůzi a srdce se jí naopak rozběhlo rychleji. U hlavního vchodu do nemocnice bylo v tuto dobu docela rušno, ale tudy, za rohem, nešel skoro nikdo.
Ivana Dianová
Dej mi znamení
Dobře si pamatuji ten den. Sluneční paprsky se prodíraly skrz štětinaté větve starých borovic, vzduch voněl vodou z nedalekého rybníka a šťastnými výkřiky dovádějících dětí. Písek na pláži mě pálil do šlapek a já koukala do nebe.
Ivana Dianová
S drápy na věčné časy a nikdy jinak, zdá se
"Ještě pár schodů a jsme tam," povzbuzovala mě halasně Vivi a tlačila svými maličkými packami do mých zad. "Hele, až budeme támhle, uvidíme vláček!" lákala mě.
Ivana Dianová
Příběhy z naší rodiny VIII.
Každé dítě by mělo mít blízkou dospělou osobu, se kterou může svobodně rozebírat svoje myšlenky, pocity, zážitky a poznatky ze života. Neměl by to být rodič, ale někdo jiný z rodiny, popřípadě z přátel rodiny. Já jsem měla tetu.
Ivana Dianová
Tři jahodové a jeden prs
Po třídní schůzce chodíme vždycky na zmrzlinu. Já si ji zasloužím, neb jsem vždy umluvená a vyprahlá jak horník, Vivi, která to absolvuje se mnou, za klidnou spoluúčast, Nanda za odměnu. Je to náš rituál.
Ivana Dianová
Dva tátové. A proč by ne?
Vracíme se s dcerkami ze hřiště. Cestou nás dobíhá nádherné dítě, tak dvouleté. Mini culíčky, obrovské černé oči s radostnými jiskřičkami. Maličká mi připomíná Nandu, když byla malá. Okamžitě zjihnu. "Ne! mami, ne!" zaklíná mě.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 628
- Celková karma 33,42
- Průměrná čtenost 2040x