Hele, jak se jmenoval ten......no ten, jak hrál toho......
Docela často se mi stávalo, že zazvonil telefon, často v nějakou absurdní dobu, načež se ze mne máma snažila vymámit informaci o nějakém herci. Nebo o jiném člověku, na jehož jméno si zaboha nedokázala vzpomenout ani ona, ani táta, popřípadě se hádali nad verzí toho druhého.
Když si odmyslím, že mi zpravidla volali v noci nebo časně zrána, dost mě to bavilo. Kupodivu se mi dost často dařilo vzpomenout si a uspokojit je, což si vysvětluji tím, jak moc jsme na sebe byli napojení, ne snad, že bych znala všechny předválečné herce, o které zpravidla šlo.
Někdy jsem se ale nechytala. "Hele, pamatuješ se na starýho Cigánka? Jak za války vařil v prádelně v kotli na vyváření prádla tu červenou řepu? To byl blb, ani si to nebyl schopnej po sobě uklidit, a já ..." "Ne, nepamatuju si na starýho Cigánka, neboť jsem za Protektorátu jaksi neexistovala, panebože!" řvala jsem popuzeně v pět ráno do telefonu. Ne že by naši přehlédli můj věk nebo byli nějak hendkepovaní, chraňbůh. Ale občas jim to ujelo. A já poulila zrak. "Počkééj, taky na tebe dojde," smála se mi máma.
Měla pravdu. Avšak co oni s tátou zažívali hodně po sedmdesátce, já mám už teď! Taky zažívám trýzeň, když si nemůžu vzpomenout na něco naprosto banálního, co jsem ještě před chvílí věděla. "Honzo! Jak se jmenoval ten chlap, no víš, jak jsme ho potkali tam....no jak se ta blbá ulice jmenuje?!" Docela brzy, řekla bych, ne?
Před několika lety jsem se v autobuse z Prahy do Budějovic dala do řeči s jednou moc příjemnou starší paní. Tedy starší...Tak pár let po šedesátce? Zhruba o dvacet let starší než já. Jmenovala se....Představily jsme se navzájem, samozřejmě, ale já teď fakt nevím...Líčila mi, jak se učí dva nové jazyky, francouzštinu a snad italsky, dala se na břišní tance, prostě žije. Plní si to, nač neměla čas nebo odvahu v mládí.
Svěřila jsem se jí, že mám taky pár restů, ale že už si připadám stará. Řidičák, například. Taky něco s tancem, to mě ještě nepustilo, a ještě...Ale nejsem už na to stará?
Ujistila mě velmi bouřlivě, že nikoli! A rukoudáním jsem jí musela slíbit, že se pokusím aspoň o ten řidičák, i když ani ten tanec by nebyl od věci...
Před týdnem mi dcera mého drahého přivezla učebnici autoškoly. Ač vybavena novými brýlemi, pochopila jsem zatím jenom základy první pomoci a jak má vypadat antireflexní oděv. Nebo jak se to jmenovalo. Dost mě to znechutilo. Byly doby, kdy jsme byla schopná naučit se na zkoušku za noc a ještě namalovat několik akvarelů podle fotek, které jsem pak předložila zkoušejícímu.
Že bych už takhle brzy blbla? Vzpomněla jsem si na jednu paní učitelku, jmenovala se....,ále, to je fuk, jak se jmenovala, již dávno v důchodu, která při zástupu v minulé školce ve Stromovce volala: "Hej, ty holčičko pod tou jabloní, borovicí, břízou nebo co to je!"
Že by? To se mám na co těšit!
Ivana Dianová
Nedívej se tam, nikdo tam není
Nevím přesně, zda je to dar nebo prokletí. Jsem pro jistou skupinu obyvatel nepřehlédnutelná a neodolatelná. Vlastně s tím nic nechci dělat, i kdyby to šlo, když se tak nad tím zamýšlím.
Ivana Dianová
Billa šok
Billu navštěvuju docela často, mám ji totiž co by kamenem dohodil. Mám vůči ní spoustu výhrad, ale jít s plnými taškami pět minut, nebo jet několik stanic je dost rozdíl, což u mne hraje zásadní roli. Dnes jsem tam utrpěla šok.
Ivana Dianová
Utržená ze řetězu
Použila jsem samozřejmě nadsázku, ale musím se přiznat, že utrženě si kapku skutečně začínám připadat. Hledám, ba slídím, sháním, toužím a těším se. Strašně!
Ivana Dianová
Kšeft století
Nejsem obchodně zdatná. Vůbec. Nemám v sobě to pnutí a když se občas snažím v tomto směru něco podniknout, kdekdo mě dokonale očůrá. Tím víc mě fasinují lidé, kteří to mají naopak, zejména když tím nepoškozují druhé.
Ivana Dianová
Dvě ženy v jedné posteli
Je to méně přirozené než když se v posteli nachází muž a žena? Zažila jsem oboje a zjistila, že přirozené jsou obě možnosti, ale s mužem je to jednodušší.
Ivana Dianová
Fíkusová paralela
Rostlinou naší rodiny je jednoznačně fíkus. Měli jsme doma skutečného obra, který měl na svém kmeni neobvykle mnoho větviček. Každé z dětí, když přišel ten pravý čas, si jednu ulouplo a dalo do láhve od limonády s vodou.
Ivana Dianová
Neučte mě znát učitelky
Nesnáším "Mekáč", ale moje dcery to mají naopak. Nevím, proč. Takže jim vždy vysvětlím, jaká že to zvěrstva jedí, nevynechám ani mleté kůže a chrupavky. A popíšu mastnotu. Přepálenou! Játra! Slinivka! No a pak jim něco objednám.
Ivana Dianová
Jak mi dcera odehnala partnera
Nikdy by mě nenapadlo, že to může být tak rychlé. Ale ať! Už to nebolí. Zjevně to nebyl ten pravý. A jiného než pravého už nechci!
Ivana Dianová
Právnička nebo houslistka?
Dramatické období, kdy dítě začíná rozvažovat o svém budoucím povolání, je, zdá se, tady. Moje starší dcerka má relativně jasno.
Ivana Dianová
Které z dětí máš nejradši?
Moje starší dcera mi tuhle otázku klade každou chvíli. Vybafne to na mě, když to nejméně čekám. Jestli doufá, že se spletu nebo mě nachytá u nějaké nepřesnosti, těžko říct. Naopak tuším, proč se mě na to ptá.
Ivana Dianová
Nejdůležitější ze všeho je vyčistit si cévy
Nedělám si iluze, že moje cévy jsou křišťálově čisté, prakticky průhledné, a že uplést z nich pružnou pomlázku by byla brnkačka.
Ivana Dianová
Jak jsem zpívala v katolickém kostele svým skoro barytonem koledy
Pro spoustu lidí není podobná aktivita nijak neobvyklá či zarážející. Pro mne to však byla tak ojedinělá a pikantní zkušenost, že jsem se rozhodla ji písemně zpracovat a podělit se o ni.
Ivana Dianová
Krajky. Všude samé krajky
Přehodil mi přes obličej a horní část těla studenou plachtu. Ukázalo se, že má jeden otvor. Tím sáhl dovnitř a ucítila jsem, jak se dotýká mých víček a vzápětí mi na oko nainstaloval nějaký přístroj. Propadla jsem panice.
Ivana Dianová
Předvánoční setkání
Bylo vedro. Seděly jsme zase jednou s mámou u stolku na balkóně s výhledem na celé Nuselské údolí a Pankrác, před sebou poctivé hrnky s kávou, a povídaly jsme si. Letní den jak vyšitý. Brzy budou prázdniny.
Ivana Dianová
Babybox. Ano - ne?
Anna tudy procházela už potřetí. Pokaždé, když míjela to místo, maličko zadrhla v chůzi a srdce se jí naopak rozběhlo rychleji. U hlavního vchodu do nemocnice bylo v tuto dobu docela rušno, ale tudy, za rohem, nešel skoro nikdo.
Ivana Dianová
Dej mi znamení
Dobře si pamatuji ten den. Sluneční paprsky se prodíraly skrz štětinaté větve starých borovic, vzduch voněl vodou z nedalekého rybníka a šťastnými výkřiky dovádějících dětí. Písek na pláži mě pálil do šlapek a já koukala do nebe.
Ivana Dianová
S drápy na věčné časy a nikdy jinak, zdá se
"Ještě pár schodů a jsme tam," povzbuzovala mě halasně Vivi a tlačila svými maličkými packami do mých zad. "Hele, až budeme támhle, uvidíme vláček!" lákala mě.
Ivana Dianová
Příběhy z naší rodiny VIII.
Každé dítě by mělo mít blízkou dospělou osobu, se kterou může svobodně rozebírat svoje myšlenky, pocity, zážitky a poznatky ze života. Neměl by to být rodič, ale někdo jiný z rodiny, popřípadě z přátel rodiny. Já jsem měla tetu.
Ivana Dianová
Tři jahodové a jeden prs
Po třídní schůzce chodíme vždycky na zmrzlinu. Já si ji zasloužím, neb jsem vždy umluvená a vyprahlá jak horník, Vivi, která to absolvuje se mnou, za klidnou spoluúčast, Nanda za odměnu. Je to náš rituál.
Ivana Dianová
Dva tátové. A proč by ne?
Vracíme se s dcerkami ze hřiště. Cestou nás dobíhá nádherné dítě, tak dvouleté. Mini culíčky, obrovské černé oči s radostnými jiskřičkami. Maličká mi připomíná Nandu, když byla malá. Okamžitě zjihnu. "Ne! mami, ne!" zaklíná mě.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 628
- Celková karma 33,42
- Průměrná čtenost 2040x