Šutka aneb ááah….ach….huáááá- a!

Věrna své celoživotní vášni, a sice plavat proti proudu, jsem se dnešního mrazivého dne, kdy standardní jedinci bobovali s dětmi či bruslili, vydala do aquaparku.

Můj nejdražší nejdřív protestně chvěl obočím a brblavě vyjmenovával své choroby, které se prochladnutím v bazénu zhorší do bezmála předsmrtného stádia, ale nakonec mi podlehl a doprovodil mě. Významně tomu napomohl příslib návazných slastí po koupeli v teple domova. Nejdřív on mně, pak já jemu, pochopil, a už se nezdráhal.

Zaparkovali jsme a prodrali se závějí ke vchodu. Moje orientační schopnosti jsou celoživotně významně sníženy, čímž se netajím, ono by to ani nešlo. Čeho jsem v tomto oboru schopná a čeho naopak nee, je vidět už po pár minutách. Proto mě muž pečlivě zaparkoval do krátké fronty, a než jsme dospěli k pultu, snažil se mne proškolit. Co, kde, jak a kudy. Šlo to ztuha. Na Šutce je poněkud nepřehledný systém šaten, sprch. Nebo pro někoho asi přehledný, ale to není můj případ. Muž tušil, že to nemusí klapnout, neb zaznamenal, že jsem kontaktní čočky nechala doma, a tudíž se brodím mlhou, a se zvyšující se horlivostí vykládal, jako by vedl chovance z ústavu sociální péče. Lehkomyslně jsem na toto téma žertovala.

Muž mnou šíboval do šatny, která je do určité fáze procesu stejná pro muže i ženy. Neustále mi to opakoval. Prakticky mě zarazil do kabiny a zdůraznil, že čeká venku. Pak mě navedl na cestu do sprch a důtklivě mi kladl na srdce, že se mám někoho, kdo tam jde, přichytit a v závěsu dorazit do bazénu. Neviděla jsem na tom nic složitého. Ach! Že já jsem si cestou neházela křemínky nebo drobečky!

Voda, ach, vodička moje milovaná! Zahájili jsme vířivkou s teplou vodou. Seděli jsme blaženě před otvorem, ze kterého tryskala voda. „Já se odsud nehnu! Áááách!“ Linuly se ze mne neuvěřitelné zvuky rozkoše. Jako pravěký člověk, když se hřál nad ohněm, sténala jsem blahem, vrněla a přítulně jsem se ve víru horké vody slastně pohupovala na mužné chlupaté hrudi svého nejdražšího, dokud mě s předstíranou mravností neodstrčil a neklesnul hlouběji ke dnu, aby se vzpamatoval.

Pak jsme šli na tobogán. My dva, dohromady přesně století, jsme dychtivě vyšplhali po nekonečných schodech, abychom po zaznění zeleného signálu naskočili na start a sjeli dolů jak namydlený blesk. Příště vezmeme foťák!

Plavání v prudké řece! Původně jsem to chtěla jenom vyzkoušet, ale nakonec jsem vířila kolem dokola asi desetkrát, dokud nevypnuli proud vody. Dřív jsem nebyla schopná atrakci opustit: žůůůůůůůůůůžo!

Skákání v umělých mořských vlnách! Hopsala jsem jako ďas, dokud mě muž decentně neupozornil, že skáču tehdy, když nemám: v odlivu. Kdo neskáče s námi, skáče proti nám? Nebo co?! Sveřepě jsem dál skákala mimo rytmus, pak jsem to ale zkusila tak, jak se to má, a mělo to fakt něco do sebe!

Bazén jsme měli prakticky pro sebe. Dobrou půlhodinu jsem brázdila hladinu všemi způsoby, aniž bych o někoho zavadila. Všichni stavěli sněhuláky, nikoho nenapadlo natáhnout si plavky. Byla jsem šťastná, šťastná, šťastná.

Na rozloučenou jsme se ještě trochu prohřáli, a pak skončila idyla a nastoupil tvrdý život: cesta zpátky. Jak roztržitě jsem prve naslouchala instruktáži, jsem zjistila, když jsem se pouze v úzké osušce kolem těla ocitla u pokladen mezi příchozími v péřových bundách a beranicích! Ty pohledy! Uff! Zapadla jsem zpět do kabiny. Pak jsem podnikla další pokus. Nazpět mě tentokrát odvedl laskavý starší pán. Nahý. Z pánských sprch. Ty blááááho! Zůstanu tady navždy! Honzóóó!!! Nejdřív jsem jen tak kňučela, pak se rozeřvala nahlas. Nechal mě tu a odešel! Honzo! To byste nevěřili, kolik Honzů bylo toho dne na Šutce v pánském oddělení šatny!

Konečně jsem spatřila blonďatou kštici svého milého. Třepal hlavou. „Taky máš vodu v levém uchu?“ zeptal se bolestínsky. „Ne, mám infarkt!“ odvětila jsem plačtivě a poděkovala tentokrát mladému chlápkovi s vyholeným klínem. „To ses už stihla spustit, za tak krátkou dobu?“ divil se Honzík. „A s takovým cucákem?“ „Zachránil mi život,“ děla jsem dramaticky. Nevím, kdo vymyslel systém šaten na Šutce, ale málem byl mým vrahem!

Poslední adrenalinový zážitek byl pokus usušit si moje dlouhé vlasy. Muž mě napasoval do nějakého sušicího stroje, který mi nejenom pocitově připomínal přístroj na magnetickou rezonanci. Stála jsem s hlavou ve funícím kbelíku a přemáhala klaustrofobii. Naštěstí jsem objevila v jiné místnosti fény s hadicí. „Je tam takovej trubičnatej,“ spiklenecky oznámila mi spiklenecky holčička s vlasy rovněž do pasu. A byl! Ten byl!!!

„To bylo, co?!“ vydechla jsem šťastně, když jsme se připoutávali do sedadel. „Bylo,“ souhlasil muž. A což teprve návazné slasti, na ty jak se těším!“ laškoval. Byl před námi dlouhý večer a celá noc…

„Šutka- dobrá!“ shrnul to muž. „Ale tohle….“ Nedořekl, jenom blaženě zafuněl. Bůček pečený s krkovicí a cibulkou, bramborový knedlík, který jsem narychlo uplácala, a konečně špenát se smetanou a česnekem dovršily míru našich dnešních rozkoší přepychovým způsobem. „Ještě mi tam dej lžičku té šťávy, tak,“ pravil zamilovaně, a nabral si špenát.

„Příští týdne jdeme zas,“zabroukal něžně a svádivě můj nejmilejší. „A to bys mohla udělat dvojí zelí k tomu, co?“