Jsem tady tak sama, opuštěná...

...a přitom po něm tolik toužím! Kdy přijdeš, můj miláčku? Mlč, nic neříkej, vždyť vím... A že by nám stačilo málo, vlastně, viď...

Sním o Tvých rukou, o Tvých rtech, polibcích, zprvu něžných a pak vášnivých, a přitom mi kanou horké slzy, kloužou po slané skluzavce touhy a vpíjejí se do jemné bílé látky; marně - já se snad nikdy nedočkám!

Někdy zahlédnu Tvé oči: zvědavé, trochu zahanbené, ale vždy dychtivé a plné lásky i touhy. Už už se zatěším, snad? Celá se napřímím, jak trnu v radostném očekávání.

UŽ?

Ach!

Vyjít Ti tak vstříc!

-----------------------

...a pak...přijde...

...zklamání.

Zase!

Jeden pohyb. Jen jeden, ale...TEN pohyb, a vše je ztraceno.

Stud? Strach?

Zrada!!!

Má náhlá slabost a pak hned lítost.

A zase ta marnost mého pláče.

Hebká teplá kůže stehen mě na poslední chvíli prudce sevře ze všech stran, a kolem mne se rozhostí tma. Bezpečná, ale beznadějně smutná tma,

kdy zbyde jen ten zoufale marný, nevyužitý pláč...

a slzy,

vpité

do bílé

jemné

látky

mých

kalhotek...