Dcera zlodějka a intrikánka, ale policie od toho dává ruce pryč

Paní Vodičková nežila u nás v domě dlouho. Před několika lety vyměnila svůj byt za menší, a to v našem domě, přímo na našem patře. Byla to již starší dáma, něco mezi pětašedesáti a sedmdesátkou, tichá, nenápadná, se sousedy moc řečí nenadělala; pozdrav, popřípadě pár slov o počasí, to bylo vše.

O to víc nás překvapilo, když zazvonila u našich dveří s podivnou prosbou. Chtěla vyměnit zámek u dveří svého bytu, což by divné nebylo, ale ona chtěla, abychom jí u sebe nechali rezervní klíč. Už trochu zapomíná, usmála se rozpačitě. Mužovi se do toho moc nechtělo. Zámek vyměnit, proč ne, ale mít klíč od něčího bytu, to se mu moc nezdálo. Tím spíš, že za paní často docházela její dcera, příjemná paní středních let, někdy i se synem, vnukem paní Vodičkové. Bydlela nedaleko, takže nás logicky napadlo, že by klíče od matčiny domácnosti mohla přechovávat ona. Vždyť už teď má klíče, které používá, když paní Vodičkovou nezastihne doma, nebo když si odpoledne schrupne a neslyší zvonek.

Nicméně paní trvala na svém. Pak váhavě přiznala, že už nechce, aby její dcera měla od jejího bytu klíče. Naznačila, že se jí ztrácejí věci: snubní prsten po zesnulém manželovi, ale postrádá i peníze, které měla na botníku připravené na nákup. Moc to nebylo, ale přece ji to mrzí. A tak chce mít jistotu.

Přiznám se, že jsme to poslouchali v šoku. Do její dcery bychom to nikdy neřekli. Byla tak milá, obětavě za maminkou chodila, uklízela jí, vařila... „Není možné, že byste to někam sama založila, a teď si nemůžete vzpomenout, kde to je?“ pokusila jsem se najít vysvětlení. Jenom smutně zavrtěla hlavou. „Víte,“ zašeptala, „ono to není poprvé. Už se mi takhle ztratily nové kožené rukavice a klíče od chaty.“ Ustrašeně na nás koukala, jak nevěřícně zíráme. Pak nás ještě požádala, ať nikomu nic neříkáme, hlavně ne dceři!

Zámek manžel vyměnil, náhradní klíč jsme sousedce pověsili na háček v předsíni, kdyby něco, aby byl hned po ruce, ale divný pocit z toho všeho nás neopouštěl. Tím spíš, že sousedka čas od času utrousila nějakou poznámku o své dceři, kterou nás vyvedla z míry. Tu bez jejího vědomí zavolala lékařce paní Vodičkové a napovídala jí o ní nějaké lži, aby ji zkompromitovala, „dělá ze mě nesvéprávnou“, nebo jí přendává věci, aby je nemohla najít. Manžel z toho byl nepříčetný. „To by chtělo zajít na policii!“ soptil. Jestli je to pravda, tak ji ta ženská normálně týrá!“ „A jestli není?“ opáčila jsem. „Třeba je už zmatená, nepamatuje si, kam co dává, a tak...“

V neděli zazvonila sousedka s talířkem čerstvě napečených ořechových buchet. Poseděli jsme u kávy, povídali si, byli jsme příjemně překvapení jejím smyslem pro humor a celkovým rozhledem. Svěřila se nám, že uvažuje o tom, že si pořídí psa. Vždycky, celý život, žil u nich nějaký ten chlupáč. Poslední pes jí umřel před dvěma lety, těsně než se přestěhovala. Tehdy se zařekla, že už žádného psa mít nebude, psík sešel ze světa za nějakých dramatických okolností, jak naznačila, ale teď se jí nějak zastesklo. „Víte, jsem vlastně pořád sama, to zvíře je radost - přivítá vás, přitulí se...“ Nadšeně jsme jí její plán schválili, a když nás požádala, abychom s ní zajeli do psího útulku a pomohli jí nového člena rodiny vybrat, hned jsme byli pro. „Vždyť jste také jako moji,“ pravila paní dojatě, a my jsme si uvědomili, že i my ji máme čím dál raději. Jestli jsme zpočátku byli nervózní z toho, že máme její klíče, tak teď už nám to přišlo celkem logické, koneckonců - už si pro ně párkrát přišla, když si zabouchla.

Jak ale nám sousedka byla čím dál bližší, tak naopak její dcera byla čím dál odměřenější. Dala nám najevo, že jí naše přátelství s její matkou není vhod. Popravdě řečeno, sotva nám odpověděla na pozdrav, když jsme se náhodou potkali, a když jsem s ní chtěla navázat rozhovor, hned zkraje odmítla. Jednou jsem zaslechla z bytu paní Vodičkové pláč. Zazvonila jsem, otevřít mi přišla právě ona, dcera. Bylo vidět, že je rozčilená, odněkud z haly se neslo vzlykání staré paní. „Nepotřebujete pomoc?“ optala jsem se nejistě. Dcera mě sice slušně, ale chladně odbyla. Paní Vodičková, očividně uplakaná, také zavrtěla hlavou. Bylo mi z toho všelijak.

Asi týden nato nás sousedka opět požádala o výměnu zámku. Dcera si nějak nechala udělat klíč, a zase jí tam chodí a chová se tam jak doma. Nakonec z ní vylezlo, že jí dcera vzala všechny doklady. Občanský průkaz, dokonce i tramvajenku. Už jsem se neudržela. „Proč to neohlásíte na policii?“ zeptala jsem se přímo. „Já už tam byla,“ zašeptala zdrceně a zahanbeně, „ale tam mi řekli, že s tím nemůžou nic dělat!“ Manžel, slušně rozzuřený, se jí nabídl, že tam zajde s ní, a hned se uvidí, jestli se s tím dá něco dělat nebo ne, ale paní nechtěla. Opět jsme jí tedy vyměnili zámek, tak jak si přála.

Krátce nato jsme zajeli s paní Vodičkovou do útulku. Na internetu jsme nejdřív společně vybrali pejska, a teď jsme ho také společně vyzvedli. Paní byla tak šťastná! Už dlouho dopředu pořizovala pelíšek, misky, hračky i pamlsky; konečně její nový společník dorazil domů! „Víte, dcera byla proti, ale to se změní, až ho uvidí. Hned si ho taky zamiluje, uvidíte!“ usmívala se. Pes byl neuvěřitelný kříženec, strakatý jak sešívaná deka, ale veselý a přítulný. Paní jakoby omládla a rozkvetla. Užívali si spolu procházek v blízkém parku i lenošení po dobrém obědě. Byli stvořeni jeden pro druhého. Měli jsme z nich obou radost, zato dcera, která teď za matkou docházela denně, nevěděla, jak by se na nás zaškaredila. Neušlo jí, že jsme při pořizování Andyho byli její mamince nápomocní, navíc na ni pes i po čtvrt roce celkem zásadově vrčel. „Není blbej“, komentoval to manžel.

Začal podzim. Šero, lezavý chlad, šplíchanice, bláto... I doma jsme chodili ve svetrech a tlustých ponožkách a nedočkavě jsme vyhlíželi topnou sezónu. Jednou v noci nás probudil kouř. Silný kouř! Táhl se k nám do bytu z chodby. Manžel rozrazil dveře a kouř se vevalil dovnitř jako černý mrak. Letěla jsem otevřít všechna okna. „Je to u paní Vodičkové!“ volal zvenčí muž a to už bylo i slyšet zoufalé kňučení psa. Strhla jsem klíč z háčku v předsíni a letěla za ním. Druhý soused zavolal hasiče a sanitu, ale obojí nakonec nebylo potřeba. Oheň chlapi uhasili sami, bylo to jakési improvizované ohniště, plné zapálených novin, v ložnici, a sousedka byla spíš vyděšená než přidušená. Byla i se psem hned za vstupními dveřmi do bytu. „Nám byla s Andíkem taková zima!“ opakovala dokola. Usadila jsem ji v kuchyni a přehodila jsem přes ni prošívanou deku, aby u otevřeného okna nenastydla. Pes zalezl pod stůl, přitiskl se jí k noze a pořád mírně kňučel. Začínala jsem chápat. Pane Bože!

Paní nakonec sanita odvezla na pozorování, pes zůstal u nás. Druhý den přišla dcera paní Vodičkové. Tentokrát nebyla ani chladná ani nemluvná. Zprvu odměřeně jsme poslouchali, jak nám zalykavě děkuje, že jsme se o její maminku postarali. Nakonec jsme skončili v obýváku, ještě trochu páchnoucím nočním kouřem, nad šálkem čaje. Ke konci vyprávění jsme už plakaly obě, manžel zachmuřeně a bezeslovně seděl v křesle a automaticky drbal zježeného psa.

Alzheimer. Nejdřív občasné zapomínání, zmatenost. Někdy lepší, někdy horší. Zpočátku nijak zvlášť nápadné. Světlé dny, kdy byla paní Vodičková zdánlivě naprosto v pořádku. Veselá, přátelská, moudrá. Pak přišla opět změna. Pokaždé to bylo o něco horší. Nakonec jí dcera musela skutečně vzít doklady. Paní totiž uzavřela několik naprosto absurdních smluv, a nenechala si to vymluvit. Zakoupila například zájezd do Švýcarska. Že to byl adrenalinový zájezd pro mladé horolezce, bylo celkem jedno, protože na to obratem zapomněla. Předchozího psa jednou v létě zamkla doma, to bylo ještě ve starém bytě, a odjela na návštěvu ke kamarádce. Zdržela se více než týden...  

Paní Vodičková nyní žije v jednom soukromém sanatoriu pro podobně nemocné lidi, jako je sama. Zvykla si tam, dá se říct, že se jí tam líbí. Její dcera za ní často jezdí. Občas ji tam navštěvujeme i my. Vždy se psem, který u nás už zůstal. Paní se o něj nemůže starat, a s dcerou pes nedokázal navázat ten správný vztah. Zřejmě mu jeho původní majitelka o dceři vyprávěla natolik sugestivně a zaujatě, že už se nenechá přesvědčit o to, že je vlastně hodná.

Poprvé nás vítala velmi radostně. Libovala si, že tam jsou hodné sestřičky, že tam dobře vaří. Vzpomínala na náš dům, na přátele – pejskaře z parku.

Podruhé vzpomínala na svoje předchozí bydliště, na kolegyně ze zaměstnání- byla úřednice v pojišťovně, byla trochu nejistá, odkud nás zná, ale bylo vidět, že je ráda, že má návštěvu.

Naposledy jsme ji navštívili před měsícem. Nevěděla, kdo jsme. Chválila nám psa. Také prý měla kdysi podobného, jak on se jenom jmenoval...Vyprávěla nám, že jí sestry schovávají věci. Chtějí ji úplně znemožnit před doktorem, a daří se jim to! Když mu to říká, poslouchá ji jen tak na půl ucha, a pak jí chlácholí jak malé děcko! Jojo, lidé jsou zlí. To byste nevěřili!

Na závěr nám vyprávěla hrozný příběh lidské krutosti. Dala si k někdejším sousedům na patře rezervní klíč, kdyby si někdy zabouchla. Tvářili se tak přátelsky! Ale to jenom tak dělali! Nakonec jí zapálili byt! To proto, aby zamaskovali, že jí tam chodí krást! Pokyvovala pohnutě hlavou a nespouštěla z nás oči zvětšené skly brýlí. Naštěstí ji zachránila dcera, jinak by dočista uhořela!