Ona chce umřít, doktore!

Francouzským oknem otevřeným dokořán vnikal do pokoje svěží vzduch ze zahrady a doléhalo cvrlikání ptáků. Mírný větřík rozkýval větve břízy, která jakoby nakukovala do pokoje. Byl nádherný letní den.

Lékař poopravil infúzi a usedl na bílou koženkovou židli vedle postele. Povzbudivě se usmál na starou ženu v ní ležící. Ta úsměv opětovala. „Je to lepší?“ zeptal se s účastí. „Je, pane doktore,“ odpověděla srdečně, „ mockrát vám děkuju. To jsou stejně vynálezy, co,“ pronesla s obdivem, „pár kapiček a bolest je pryč!“ pohlédla vděčně na kapačku a zase na mladého doktora. „Měla jste návštěvu, koukám,“ pokračoval lékař vesele. „A to já mám každý den,“ pyšně se usmála. „Bety sem zaskočí vždycky hned po škole. A pokaždé mi něco přinese,“ chlubila se. „Tuhle kytičku mám taky od ní,“ ukázala na oranžový chomáč drobounkých květů v malovaném květináči. „Mám ráda oranžovou barvu. A Bety navíc říká, že je v ní hodně energie a síly, a tu teď budu potřebovat!“ Vyhublé ruce poseté hnědými skvrnami a modřinami po jehlách lehounce pohladily přikrývku a vybledlé modré oči se zahleděly na okno, kde přistála hrdlička. „Každý krásný den navíc je požehnání," vyslovila potichu. "I když si ho teď nemůžu užít, jak se patří.“ Jenom pokýval hlavou. „Jste statečná,“ pohladil ji po ruce.

„Pane doktore!“ ozvalo se za ním, když rychlým krokem mířil do sesterny. Otočil se. „Dívka v riflích a černém svetříku se udýchaně zastavila. „Nezlobte se, že vás tu takhle naháním, ale já bych se potřebovala zeptat na babičku! Leží na jedničce.“ Pochopil: Bety. „Na paní Bayerovou? Vy jste slečna Bety? Já jsem doktor Fail.“ Stiskli si ruce. „Zrovna jsme před chvílí s paní o vás mluvili, má vás moc ráda.“ Nahlédl do sesterny. „Kdyby mě někdo sháněl, jsem u sebe,“ zavolal dovnitř. „Dáte si kávu nebo čaj?“ zeptal se dívky. „Jenom trochu vody, jestli můžu,“ poprosila. „Jak na tom babička je?“ zeptala se tiše a upřela ustrašený pohled na lékaře. „Vaše babička je moc statečná,“ začal zvolna. „Má bolesti?“ zeptala se. Zavrtěl hlavou. „Dáváme jí léky na tlumení bolesti, takže se cítí spíš slabá, ale bolestmi netrpí,“ odpověděl rozhodně. Dívka se rozzářila. „To mi taky říkala, já měla jenom strach, jestli to neříká jenom kvůli tomu, abych se netrápila, víte?“ konečně jí zmizel z obličeje vyděšený výraz, dokonce se teď slabě usmívala. „Vím,“ usmál se taky, máte se moc rády, že? Babička o vás hodně mluví.“ „Babička je ten nejhodnější člověk na světě,“ najednou jí zase stékala po tváři slza. „Udělala bych všechno, jen aby se uzdravila!“ „Děláte hodně už teď,“ pronesl vřele lékař, „uzdravit se docela už nemůže, ale může prožít ještě nějaký čas,  díky svým nejbližším, hlavně díky vám,“ najednou si uvědomil, že nikdo jiný za pacientkou nedochází, „docela hezky, a díky medicíně bez většího trápení.“ „Kolik má babička ještě času?“ zašeptala dívka se sklopenou hlavou. Pokrčil rameny. „To vám nikdo takhle neřekne. Možná to bude jen několik měsíců, ale můžou to být i roky. Záleží na spoustě věcí. Taky ale na chuti žít, ale tu vaše babička nepostrádá.“ „Takže by bylo možné, aby babička odešla domů?“ vykřikla nevěřícně vnučka, a když doktor přikývnul, celá se rozzářila. „Samozřejmě se paní Bayerová musí zotavit po operaci, ale pak bych se nebránil propuštění do domácí péče,“ uzavřel to lékař. „Já jsem teď odmaturovala, takže mám volno a mohla bych se o babičku po celý den starat!“ Vyskočila z křesílka. „Ježišmarjá, já se zblázním radostí! Víte, že už jsem ani nedoufala?“ náhle zvážněla. „A můžu to dneska babičce říct? Odjely bychom spolu do jejího domečku, ona to tam miluje, seděla by na zahradě v polohovacím křesílku a koukala by na kytky, to by ji určitě udělalo dobře, a...“

„Ten doktor, jmenuje se Fail, říkal, že by za nějaký čas mohla odejít ze špitálu domů!“ Bety to ze sebe vychrlila jedním dechem. Muž středních let se zamračil. „Tady ale být nemůže, to je vyloučeno!“ pronesl odmítavě. Zarazila se. „Já s ní budu bydlet v Tuzcové, tati, už jsme se domluvily. Mám teď volno, tak se o ni postarám.“ „A z čeho budeš žít? Neměla bys jít spíš na brigádu? Nebo tě máme snad s mámou donekonečna živit?“ Zamračila se. „Babička má nějaké úspory. A důchod. A já mám taky ještě nějaké peníze z minulé brigády,“ vypočítávala. „Mám to vymyšlené. Bude tam docházet sestra, a až mi začne škola, tak i pečovatelka. My to zvládneme,“ dodala už vzpurně. „Babička to tak taky chce!“ Otec zbrunátněl. „Ale já to tak nechci! My, tvoji rodiče to tak nechceme! Rozumíš? Aby sis zničila kvůli bábě život!“ „Ta bába se o mě celý můj život starala!“ vykřikla. „A já se teď postarám zase o ni! Aby prožila konec svého života co nejlépe!“ „Tak to chci vidět,“ ušklíbl se otec. „Na ten barák totiž mám kupce, děvenko, a ty mi to nepřekazíš!“ To už za ní volal, když uháněla po schodech z domu.

„Víte, doktore, srdce nám to trhá, jak tchýně trpí. Moje žena je z toho na práškách. Ani se mnou nepřišla, jenom doma pořád brečí. Vůbec za ní nemůže chodit, jak ji to mučí. Já za ní dneska byl. A co mi tchýně řekla: prý, Josefe, já trpím a je to beznadějné. Ty bolesti jsou takové, že už se mi nechce žít! Kdyby to bylo možné, hned bych to skončila.“ Teatrálně přivřel oči a vzdychnul. „Žena s tím taky souhlasí. Chudák máma, celý život se o nás starala, a my abychom jí teď nepomohli, když už nechce dál! To bychom ani našemu psovi neudělali- nechat ho trápit, když není jiná pomoc. A hlavně, když to sama chce!“

Doktor zíral, neschopen slova. A je to tady, běželo mu hlavou. „Jestli bude schválený ten zákon o euthanasii, odcházím ze zdravotnictví!“ nechal se slyšet nedávno při jisté příležitosti. „Nejsem kat!“ „Vy jste, pane kolego, věřící?“ optal se s rádoby chápavým úsměvem jeho soused v lavici. „Na to, abych nevraždil, nemusím být věřící,“ opáčil vztekle nahlas, až se ze sálu ozvalo pohoršné ‚psst‘! Zákon schválen skutečně byl, ač proti tomu řada nerůznějších odborníků bojovala jako lev. Přesto ze zdravotnictví neodešel. Jednoduše si neuměl představit, že by se setkal se situací, kdy by byl nucen někoho zabít. Až teď; proti němu sedí nařvaný chlap v obleku a žádá ho o „ukončení utrpení“ sedmdesátileté ženy, která sice trpí nevyléčitelnou chorobou, ale lze ji medikovat tak, aby neměla bolesti, která se dosud těší na každý nový den, z kytiček od vnučky, z hrdličky za oknem, ženy, která ještě předevčírem mluvila o tom, jak se ještě podívá domů, jak si s vnučkou užijí zbytek léta... V ruce má ten člověk jakýsi papír se starým datem a podpisem paní Bayerové, kde stojí, že v případě nesnesitelných bolestí a beznadějné prognózy žádá o euthanasii. Chlapa si objednal na příští týden, pod záminkou, že tu není jeho nadřízený, a vydal se do pokoje č. 1.  

V pokoji rozčileně přecházela Bety. Plakala. Její babička ležela nehybně v posteli se zavřenýma očima. Zpod víček se jí draly slzy, které pomalu stékaly po vrásčitých tvařích. Posadil se k ní rovnou na postel. „Tak, paní Bayerová, jak se dnes daří? Vaše vnučka mi líčila, jak si spolu budete užívat v té vaší chaloupce!“ mluvil vesele, jako by si žádných slz ani napětí nevšiml. „Už se to blíží, to se těšíte, co? Ale co ty slzičky? Stalo se snad něco?“ Pohybem hlavy poslal dívku pryč. „Počkáte si na chodbě, ano, já paní Bayerovou vyšetřím.“ Otevřela oči. „Mně je hrozně špatně, pane doktore,“ zašeptala odevzdaně. „Už nikam nechci, nemám na to sílu.“ Zarazil se. „Cítíte se hůř? Od kdy? Včera jste byla spokojená, a....No nic. Podíváme se na to, co se tam děje,“ broukal konejšivě. „Uděláme nové EKG, jestli nezačalo zlobit srdíčko, nějaké další testy, a...“ Zarazila ho očima. „Ne, pane doktore, já už nechci. Nic nechci, víte. Chtěla bych to...skončit. To chci. Ano, to chci! Pevně mu pohlédla do očí. Zamrazilo ho. „Víte, co by to bylo pro Betynku? Jak se těšila, jak vás má ráda, všechno už je zařízené!“ zkusil to. Z medicínského hlediska mohla paní Bayerová směle odejít do domácího ošetřování. Původně to bylo domluveno na příští týden. Deprese? Náhlé hnutí mysli? Nebo...najednou se mu udělalo špatně.

„Betynka,“ plakala stařenka, „moje Betynka!“ „Co je s ní?“ zpozorněl. „Paní Bayerová, povězte mi všechno! A já vám slibuju, že vám pomůžu, jak jen si to budete přát! Věřte mi, prosím! „Nechci vnučce zkazit život,“ vzlykala paní. „Bude chodit do školy, víte, udělala zkoušky na filozofii, byla tak šťastná!“ odmlčela se. „Ale vzdyť jí nezkazíte život,“ namítnul, má to všechno vymyšlené a připravené, a...“ Právě že jo! Byl tady zeť. Vyhodí ji z domu, když bude u mě v Tuzcové. Řekl mi to! A nebudou ji podporovat na studiích! Já jí to přece nemůžu udělat! Kolik toho zbývá mně? Pár měsíců.  A kolik toho má před sebou Betynka! Celý život! Víte, Betynka je anděl, ale její rodiče,..ti...“zmlkla. „Josef mi taky prozradil, jak bude můj konec vypadat,“ dodala ještě. To bych přece nechtěla prožít.“ Její rodiče? Ti jsou svině, doplnil v duchu zuřivě doktor. Na stařenku se usmál. „Já Vám sem teď pošlu vnučku, a vy jí pěkně tohle všechno zopakujte, ano! Je z vás celá zoufalá! Miluje vás, přece byste jí tohle neudělala! Popovídejte si pěkně o všem, slibujete? Já ještě přijdu a domluvíme se, jak to bude dál. S dalšími vyšetřeními, vaším odchodem domů, všechno probereme!“ Naznačil, že jí drží pěsti, a vyběhl z pokoje. „Zhoršila se nejspíš jenom psychika, běžte dovnitř a povzbuzujte, co vám síly stačí, zašeptal naléhavě!“

V své pracovně sedl za stůl a popadl telefon, zatímco druhou rukou prohrabával diář. Psycholog. Právník. Sociálka. Rychle!

Najednou věděl, že ze zdravotnictví neodejde. I když byla schválená euthanasie a kdoví, co bude schváleno ještě dál. On tu zůstane. Bude tu a bude nadále dělat to, co mu velí Hippokratova přísaha a hlavně - vlastní svědomí.