Pohádka mládí

Když za námi na chatu přijede můj otec, moje kuchařské sebevědomí vždy naroste do nebetyčných výšin. I tak vařím ráda, ale pro tátu dvojnásob: rád totiž jí a umí dobré jídlo ocenit.

I letos jsem se před plánovaným příjezdem důkladně předzásobila vším možným a už dopředu se těšila, jak bude otec pomlaskávat a jak zase přibere, což bývá pravidlem.

Čekalo mě však hořké zklamání. Na přivítanou jsem usmažila kuřecí řízky, ušťouchala vařené brambory s bylinkami, a vše poházela kousky másla. Otec rozpačitě smýkal řízkem po talíři a vzdychal. Nakonec si talíř odnesl do svého pokoje. „Já si to sním později,“ sliboval, „jsem po té cestě nějak zničený, ani nemám hlad.“ To jsem chápala: tři a půl hodiny v jednom autobuse, pak skoro hodina v druhém, půl hodiny pěšky ze vsi k chatě....Taky mívám dost.

Talíř zůstal skoro nedotčen až do večera. „Tak ti naleju aspoň polívku,“ chtěla jsem ho namlsat. Kuřecí vývar se zeleninou a domácími nudlemi, tátova oblíbená. „No, tak krapet,“ pronesl bez nadšení, a bez nadšení ji i snědl. „Pořád mi nějak nejni,“ přiznal, „ chuť nejni,“ upřesnil. „Z toho se vyspíš,“ uklidňovala jsem jeho i sebe. „Zítra budeš zase žravej a fit!“

Druhý den bylo lečo. Srdce, oči i jazyk se na něj zrovna smály, jak bylo dobré a jak pěkně vypadalo. Otec usedl za stůl pod borovicí zase tak nějak nenadšeně. „Ááá,“ zamával rukama, „to ses moc nestrefila, ještě nemám hlad...“ Talíř opět odnesl jak anorektik do svého pokoje s podotknutím, že si to sní odpoledne. Nevěděla jsem, jestli se mám urazit nebo mít strach, přece jenom čtyřiaosmdesátka není málo!

Třetí den jsem podusila maso se smetanovou omáčkou a uplácala jsem houskový knedlík. I naše dvouletá holčička s vervou nabírala a cpala se; to musí klapnout! „Nech mi to na večer,“ rovnou otec pronesl, „já měl ráno to lečo, a ještě nemám hlad.“ Teď už jsem byla nejenom uražená, ale i ustrašená a navíc jako kuchařka totálně frustrovaná.

Další den jsem brala ve statku mléko. Dovalila jsem obří bandasku a odhodlaně vytáhla kašovar; co se budu přeexponovávat! Uvařila jsem k tomu míchaný kompot a rozlila bělostnou kaši do talířů. „Perník, skořici, kakao, med?“ vychrlila jsem na tátu skoro výhrůžně. Otec mi ožil před očima. „Všecko!“ vykřikl radostně. Ozdobila jsem mu kaši jak chodský koláč a zakousla se do svého chleba se sádlem. Já osobně bych dobrovolně ani neolízla naběračku, jak krupicovou kaši nesnáším.

Rodina dlabala jak posedlá, v mžiku bylo snědeno a všichni se spokojeně usmívali. „Téhle dobroty bych snědl třeba kýbl,“ ukázal otec na nádobu, se kterou jsme chodili pro vodu, a mně se z té představy udělalo mdlo. Všichni přikyvovali.

Každopádně kašička otce konečně rozjedla a já si už nemusela dělat starosti o jeho zdraví...