Kripl
Měla až chvějivě sváteční pocit. Trvalo to všechno tak dlouho! A s tak malou nadějí od skeptických lékařů! Nekonečné úmorné cvičení, při kterém Míša usedavě plakal, což ji přímo ničilo. Dvakrát do roka lázně. Eva skoro hmatatelně cítila, jak sama slábne, zatímco Míša sílí, a byla tomu ráda. Vždy si říkala, že kdyby mohla dát vlastní zdraví a energii Míšovi, jak ráda by to udělala! Ale to nešlo...
Říkala si to vlastně od samého začátku. kdy ležela v nemocnici na Oddělení patologického těhotenství. Tak se to vážně jmenovalo. Nejdřív bojovala ona, aby se těhotenství udrželo co nejdéle, pak její maličký syn, který přišel na svět o více než tři měsíce dřív. Míša, Míšánek...
Její muž Ondřej byl ještě skeptičtější než samotní lékaři. Však v tom byl silně podporován svou maminkou, která se obávala, snad ani tak ne o vnukovo zdraví a budoucnost, jako o pověst rodiny. "U nás chodí děti do školy už v pěti letech," slýchala Eva nejenom od tchýně, ale hlavně od Ondřeje, " a nejméně dvě vysoké školy jsou samozřejmostí!" Jejich pohled na miminko Evu týral: Nedochůdče! Jako by to bylo řečeno nahlas, i kdyby tomu tak náhodou nebylo. Bylo jasné, že celá Ondrova rodina, včetně něj samého, si to myslí. A nenechávala si to pro sebe. "U nás nic takového není, my jsme všichni zdraví, inteligentní a vzdělaní!" dozvěděla se Eva. Sama musela přerušit studium na pedagogické fakultě a už i sama sobě musela přiznat, že se tam už nevrátí. Míša potřeboval (a spotřeboval) všechen její čas i energii a skoro nic jí nezůstalo.
Ondra nikdy nedoprovodil ženu se synkem k lékaři, ani na procházku, později na hřiště. Za syna, který byl ve všem dlouho pozadu, se očividně styděl. Nenamáhal se ani, aby to nějak skrýval. Naopak. Jeho výčitky byly nejapné, ale jeho nezájem o dítě Evu bodal do srdce ještě víc. V roce Míšova života mu už definitivně byla potvrzena diagnóza DMO. Dnes mu bylo skoro pět a navzdory veškerému úsilí byl mentálně na úrovni tak tříletého dítěte, ovšem po fyzické stránce to bylo mnohem horší. Pohyboval se lezením, s oporou udělal pár křečovitých krůčků. Eva se ale nevzdávala.
Eva nespouští zrak z mohutných dubových dveří starobylé budovy university, kde manžel pracuje. Usmívá se. Její muž Ondřej dnes zažije velké překvapení, snad i šok! A ten mu připraví jeho syn Míša, který právě dnes- poprvé sám ušel deset kroků! Sice křečovitě, vratce a zkřivený, ale ušel! Sám! Oba, máma i syn, byli šťastní. Konečně! Ondřej si sice výslovně nepřál, aby za ním žena s klukem chodili do práce, protože na nějakého kripla není nikdo zvědav, ale Eva to dnes porušila a byla přesvědčená, že má pro to pádný důvod! Ondra uvidí synovy pokroky, možná ho konečně popadne radostně do náručí, možná, že snad dokonce obejme i ji, Evu, a pak... Všechno bude jinak! Byla o tom pevně přesvědčena.
Eva pohladí Míšu, který radostně i nedočkavě podupává na místě, jej jen se rozběhnout, jako kůň, jako vítězný kůň, který se konečně dostává na cílovou rovinku. Vrata na protější straně ulice se otevírají, přesně v půl dvanácté, to Eva přesně ví, že Ondra se svými kolegy chodí do nedaleké menzy na oběd, dobře si to pamatuje! Muž za chůze hovoří s nějakým pánem, oba v obleku, takoví důstojní, Ondra se usmívá, Eva už si nepamatuje, kdy se takhle usmál doma, asi se to nehodí, ale Eva ukáže Míšovi tátu: "Zavolej na tátu, Míšánku!" Než chlapec vysloví svým skřehotavým hlasem "taa- tyý", muž se otočí a uvidí na chodníku svou ženu a svého syna. Na chvíli se zarazí, pak něco řekne kolegovi a znatelně zrychlí chůzi. Teď už skoro běží. Ne. Nechce. Nechce je vidět. Kdyby to křičel na celé kolo, na celý svět kdyby to řval, nemůže to být jasnější. Nechce vidět ženu, syna. Nechce vidět deset pracných křečovitých kroků svého těžce postiženého dítěte!
Eva si v nejbolestnějším údivu přitiskne obě ruce na hlavu. Míša spatří otce, který se od nich neúprosně vzdaluje. Musí mu přece ukázat, jak chodí!
"Taa- týý!" zakřičí, jak jen to jde. "Taa-týý!" Pak se odrazí od máminých boků a vyběhne vpřed. Eva nevnímá. Vzpamatuje se teprve, když uslyší skřípot brzd a vzápětí tlumený náraz. Strnule se dívá na ležícího syna, teď paradoxně rovně a klidně ležícího na vozovce, pak na pološíleného řidiče červené Oktávie, křičícího do mobilu, pak jí něco otočí hlavu na druhou stranu.
V dálce vidí mizející záda muže v tmavém obleku. Chtěla by, aby se otočil, ale už je pryč.
Ivana Dianová
Nedívej se tam, nikdo tam není
Nevím přesně, zda je to dar nebo prokletí. Jsem pro jistou skupinu obyvatel nepřehlédnutelná a neodolatelná. Vlastně s tím nic nechci dělat, i kdyby to šlo, když se tak nad tím zamýšlím.
Ivana Dianová
Billa šok
Billu navštěvuju docela často, mám ji totiž co by kamenem dohodil. Mám vůči ní spoustu výhrad, ale jít s plnými taškami pět minut, nebo jet několik stanic je dost rozdíl, což u mne hraje zásadní roli. Dnes jsem tam utrpěla šok.
Ivana Dianová
Utržená ze řetězu
Použila jsem samozřejmě nadsázku, ale musím se přiznat, že utrženě si kapku skutečně začínám připadat. Hledám, ba slídím, sháním, toužím a těším se. Strašně!
Ivana Dianová
Kšeft století
Nejsem obchodně zdatná. Vůbec. Nemám v sobě to pnutí a když se občas snažím v tomto směru něco podniknout, kdekdo mě dokonale očůrá. Tím víc mě fasinují lidé, kteří to mají naopak, zejména když tím nepoškozují druhé.
Ivana Dianová
Dvě ženy v jedné posteli
Je to méně přirozené než když se v posteli nachází muž a žena? Zažila jsem oboje a zjistila, že přirozené jsou obě možnosti, ale s mužem je to jednodušší.
Ivana Dianová
Fíkusová paralela
Rostlinou naší rodiny je jednoznačně fíkus. Měli jsme doma skutečného obra, který měl na svém kmeni neobvykle mnoho větviček. Každé z dětí, když přišel ten pravý čas, si jednu ulouplo a dalo do láhve od limonády s vodou.
Ivana Dianová
Neučte mě znát učitelky
Nesnáším "Mekáč", ale moje dcery to mají naopak. Nevím, proč. Takže jim vždy vysvětlím, jaká že to zvěrstva jedí, nevynechám ani mleté kůže a chrupavky. A popíšu mastnotu. Přepálenou! Játra! Slinivka! No a pak jim něco objednám.
Ivana Dianová
Jak mi dcera odehnala partnera
Nikdy by mě nenapadlo, že to může být tak rychlé. Ale ať! Už to nebolí. Zjevně to nebyl ten pravý. A jiného než pravého už nechci!
Ivana Dianová
Právnička nebo houslistka?
Dramatické období, kdy dítě začíná rozvažovat o svém budoucím povolání, je, zdá se, tady. Moje starší dcerka má relativně jasno.
Ivana Dianová
Které z dětí máš nejradši?
Moje starší dcera mi tuhle otázku klade každou chvíli. Vybafne to na mě, když to nejméně čekám. Jestli doufá, že se spletu nebo mě nachytá u nějaké nepřesnosti, těžko říct. Naopak tuším, proč se mě na to ptá.
Ivana Dianová
Nejdůležitější ze všeho je vyčistit si cévy
Nedělám si iluze, že moje cévy jsou křišťálově čisté, prakticky průhledné, a že uplést z nich pružnou pomlázku by byla brnkačka.
Ivana Dianová
Jak jsem zpívala v katolickém kostele svým skoro barytonem koledy
Pro spoustu lidí není podobná aktivita nijak neobvyklá či zarážející. Pro mne to však byla tak ojedinělá a pikantní zkušenost, že jsem se rozhodla ji písemně zpracovat a podělit se o ni.
Ivana Dianová
Krajky. Všude samé krajky
Přehodil mi přes obličej a horní část těla studenou plachtu. Ukázalo se, že má jeden otvor. Tím sáhl dovnitř a ucítila jsem, jak se dotýká mých víček a vzápětí mi na oko nainstaloval nějaký přístroj. Propadla jsem panice.
Ivana Dianová
Předvánoční setkání
Bylo vedro. Seděly jsme zase jednou s mámou u stolku na balkóně s výhledem na celé Nuselské údolí a Pankrác, před sebou poctivé hrnky s kávou, a povídaly jsme si. Letní den jak vyšitý. Brzy budou prázdniny.
Ivana Dianová
Babybox. Ano - ne?
Anna tudy procházela už potřetí. Pokaždé, když míjela to místo, maličko zadrhla v chůzi a srdce se jí naopak rozběhlo rychleji. U hlavního vchodu do nemocnice bylo v tuto dobu docela rušno, ale tudy, za rohem, nešel skoro nikdo.
Ivana Dianová
Dej mi znamení
Dobře si pamatuji ten den. Sluneční paprsky se prodíraly skrz štětinaté větve starých borovic, vzduch voněl vodou z nedalekého rybníka a šťastnými výkřiky dovádějících dětí. Písek na pláži mě pálil do šlapek a já koukala do nebe.
Ivana Dianová
S drápy na věčné časy a nikdy jinak, zdá se
"Ještě pár schodů a jsme tam," povzbuzovala mě halasně Vivi a tlačila svými maličkými packami do mých zad. "Hele, až budeme támhle, uvidíme vláček!" lákala mě.
Ivana Dianová
Příběhy z naší rodiny VIII.
Každé dítě by mělo mít blízkou dospělou osobu, se kterou může svobodně rozebírat svoje myšlenky, pocity, zážitky a poznatky ze života. Neměl by to být rodič, ale někdo jiný z rodiny, popřípadě z přátel rodiny. Já jsem měla tetu.
Ivana Dianová
Tři jahodové a jeden prs
Po třídní schůzce chodíme vždycky na zmrzlinu. Já si ji zasloužím, neb jsem vždy umluvená a vyprahlá jak horník, Vivi, která to absolvuje se mnou, za klidnou spoluúčast, Nanda za odměnu. Je to náš rituál.
Ivana Dianová
Dva tátové. A proč by ne?
Vracíme se s dcerkami ze hřiště. Cestou nás dobíhá nádherné dítě, tak dvouleté. Mini culíčky, obrovské černé oči s radostnými jiskřičkami. Maličká mi připomíná Nandu, když byla malá. Okamžitě zjihnu. "Ne! mami, ne!" zaklíná mě.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 628
- Celková karma 33,42
- Průměrná čtenost 2040x