Hloupý vousatý muž, žena se svaly jako medvěd a paní Zubatá se žlutou mašlí
Přijíždíme k domovu. Chceme zaparkovat auto, vystoupit, vyndat zavazadla, vypustit psa z auta, dojít k domu. Celkem samá skromná přání. Neskromné přání, a sice najít místo k zaparkování ne dál než sto metrů od baráku, se nám splnilo, což nás naplnilo euforií, takže nic zlého neočekáváme.
Parkujeme u stráně. Čekáme, až kolem nás přejde muž zhruba mého věku, vousatý, břichatý a zvědavý, který zde venčí svého pejska. Ve skutečnosti se dobrácky se tvářící voříšek venčí sám, zatímco jeho pán uhranutě civí na našeho plechového čtyřkolého prehistora, ve kterém čekáme, až se přebatolí do bezpečné vzdálenosti.
Můj muž čeká velmi netrpělivě, neb se mu chce čůrat, to ale není nic proti naší Ťapce. Ťapka chce jednak konečně po třech hodinách jízdy z chaty vypadnout ven, zevrubně očmuchat stráň, a navíc...cítí voříška!
Naše zkřížená psice je hodná, ale bojí se psů, takže na ně nepříčetně řve a dělá, jako že už už na konkrétního psa jde, a až tam dojde, ať si ji nežádá! Není ani malá, ani nemá malé zuby a už vůbec nemá jemný hlas. Běhá velmi rychle a dbá na prevenci. Koho vyžene, ten jí ani nám neublíží!
Chlápek to zapíchnul u našeho auta. Očividně je z něj vedle: kdyby prve na vlastní oči neviděl, že přijíždí, jinými slovy že je schopný pohyby, nevěřil by! Jako bych mu viděla do hlavy. Zvuky, linoucí se z našeho auta, ho očividně nechávají v klidu, přestože jeho voříšek je nervózní jak pes. Uběhne deset, patnáct výživných minut.
Nedá se nic dělat. Otevřu dveře a nechám se Ťapkou rázně vysadit z vozu. Psice má kolem krku žlutou mašli na znamení, že se jedná o neurotika, tudíž nepřibližovat se, prosím, držím ji na laně jak uříznutém od přívozu, mám ho omotané kolem zápěstí i předloktí, a zaznamenávám, že muž stále neodchází. Zkusím to. "Dobrý den, můžete si na chvíli přidržet pejska, my rychle přeběhneme?" "On nic neudělá," mávne rukou chlapík. Taky mávnu rukou- Ťapka jde po zadních, v přední noze drží servaný košík, a s úsměvem aligátora se rozhlíží po krajině. "Můj poslouchá, to váš ne," vrazí mi ještě chlap. Má pravdu. Nechť si to užije, až společně všichni čtyři poběžíme Bělehradskou až na Synkáče! Moje rameno není ze železobetonu, a Ťapka není troškařka! Jen ten pes, kterého zažene dostatečně daleko, je bezpečný!
Vím spolehlivě, že naše psice z azylu pro týrané psy nikoho nepokouše, ale ve chvíli, kdy přistoupí voříšek k nám, na což se evidentně chystá, to vyhodnotí jako útok na naši rodinu, a hodíme si kolektivního Zátopka. Já i psice máme natrénováno, ale pán na to zrovna nevypadá!
Muž handicapovaný svou neloajální prostatou popadne všechna zavazadla a vydá se hbitým krokem vstříc našemu WC. Psice jde těsně u nohy, jak ji vedu na krátko, svaly mám jak medvěd, uši prakticky už bez bubínků.
Muž stojí uprostřed chodníku jak do země vražený o zírá střídavě do našeho auta a za námi...
Ivana Dianová
Nedívej se tam, nikdo tam není
Nevím přesně, zda je to dar nebo prokletí. Jsem pro jistou skupinu obyvatel nepřehlédnutelná a neodolatelná. Vlastně s tím nic nechci dělat, i kdyby to šlo, když se tak nad tím zamýšlím.
Ivana Dianová
Billa šok
Billu navštěvuju docela často, mám ji totiž co by kamenem dohodil. Mám vůči ní spoustu výhrad, ale jít s plnými taškami pět minut, nebo jet několik stanic je dost rozdíl, což u mne hraje zásadní roli. Dnes jsem tam utrpěla šok.
Ivana Dianová
Utržená ze řetězu
Použila jsem samozřejmě nadsázku, ale musím se přiznat, že utrženě si kapku skutečně začínám připadat. Hledám, ba slídím, sháním, toužím a těším se. Strašně!
Ivana Dianová
Kšeft století
Nejsem obchodně zdatná. Vůbec. Nemám v sobě to pnutí a když se občas snažím v tomto směru něco podniknout, kdekdo mě dokonale očůrá. Tím víc mě fasinují lidé, kteří to mají naopak, zejména když tím nepoškozují druhé.
Ivana Dianová
Dvě ženy v jedné posteli
Je to méně přirozené než když se v posteli nachází muž a žena? Zažila jsem oboje a zjistila, že přirozené jsou obě možnosti, ale s mužem je to jednodušší.
Ivana Dianová
Fíkusová paralela
Rostlinou naší rodiny je jednoznačně fíkus. Měli jsme doma skutečného obra, který měl na svém kmeni neobvykle mnoho větviček. Každé z dětí, když přišel ten pravý čas, si jednu ulouplo a dalo do láhve od limonády s vodou.
Ivana Dianová
Neučte mě znát učitelky
Nesnáším "Mekáč", ale moje dcery to mají naopak. Nevím, proč. Takže jim vždy vysvětlím, jaká že to zvěrstva jedí, nevynechám ani mleté kůže a chrupavky. A popíšu mastnotu. Přepálenou! Játra! Slinivka! No a pak jim něco objednám.
Ivana Dianová
Jak mi dcera odehnala partnera
Nikdy by mě nenapadlo, že to může být tak rychlé. Ale ať! Už to nebolí. Zjevně to nebyl ten pravý. A jiného než pravého už nechci!
Ivana Dianová
Právnička nebo houslistka?
Dramatické období, kdy dítě začíná rozvažovat o svém budoucím povolání, je, zdá se, tady. Moje starší dcerka má relativně jasno.
Ivana Dianová
Které z dětí máš nejradši?
Moje starší dcera mi tuhle otázku klade každou chvíli. Vybafne to na mě, když to nejméně čekám. Jestli doufá, že se spletu nebo mě nachytá u nějaké nepřesnosti, těžko říct. Naopak tuším, proč se mě na to ptá.
Ivana Dianová
Nejdůležitější ze všeho je vyčistit si cévy
Nedělám si iluze, že moje cévy jsou křišťálově čisté, prakticky průhledné, a že uplést z nich pružnou pomlázku by byla brnkačka.
Ivana Dianová
Jak jsem zpívala v katolickém kostele svým skoro barytonem koledy
Pro spoustu lidí není podobná aktivita nijak neobvyklá či zarážející. Pro mne to však byla tak ojedinělá a pikantní zkušenost, že jsem se rozhodla ji písemně zpracovat a podělit se o ni.
Ivana Dianová
Krajky. Všude samé krajky
Přehodil mi přes obličej a horní část těla studenou plachtu. Ukázalo se, že má jeden otvor. Tím sáhl dovnitř a ucítila jsem, jak se dotýká mých víček a vzápětí mi na oko nainstaloval nějaký přístroj. Propadla jsem panice.
Ivana Dianová
Předvánoční setkání
Bylo vedro. Seděly jsme zase jednou s mámou u stolku na balkóně s výhledem na celé Nuselské údolí a Pankrác, před sebou poctivé hrnky s kávou, a povídaly jsme si. Letní den jak vyšitý. Brzy budou prázdniny.
Ivana Dianová
Babybox. Ano - ne?
Anna tudy procházela už potřetí. Pokaždé, když míjela to místo, maličko zadrhla v chůzi a srdce se jí naopak rozběhlo rychleji. U hlavního vchodu do nemocnice bylo v tuto dobu docela rušno, ale tudy, za rohem, nešel skoro nikdo.
Ivana Dianová
Dej mi znamení
Dobře si pamatuji ten den. Sluneční paprsky se prodíraly skrz štětinaté větve starých borovic, vzduch voněl vodou z nedalekého rybníka a šťastnými výkřiky dovádějících dětí. Písek na pláži mě pálil do šlapek a já koukala do nebe.
Ivana Dianová
S drápy na věčné časy a nikdy jinak, zdá se
"Ještě pár schodů a jsme tam," povzbuzovala mě halasně Vivi a tlačila svými maličkými packami do mých zad. "Hele, až budeme támhle, uvidíme vláček!" lákala mě.
Ivana Dianová
Příběhy z naší rodiny VIII.
Každé dítě by mělo mít blízkou dospělou osobu, se kterou může svobodně rozebírat svoje myšlenky, pocity, zážitky a poznatky ze života. Neměl by to být rodič, ale někdo jiný z rodiny, popřípadě z přátel rodiny. Já jsem měla tetu.
Ivana Dianová
Tři jahodové a jeden prs
Po třídní schůzce chodíme vždycky na zmrzlinu. Já si ji zasloužím, neb jsem vždy umluvená a vyprahlá jak horník, Vivi, která to absolvuje se mnou, za klidnou spoluúčast, Nanda za odměnu. Je to náš rituál.
Ivana Dianová
Dva tátové. A proč by ne?
Vracíme se s dcerkami ze hřiště. Cestou nás dobíhá nádherné dítě, tak dvouleté. Mini culíčky, obrovské černé oči s radostnými jiskřičkami. Maličká mi připomíná Nandu, když byla malá. Okamžitě zjihnu. "Ne! mami, ne!" zaklíná mě.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 628
- Celková karma 33,26
- Průměrná čtenost 2040x