Lékař není Bůh, ale ani onuce, milé aktivistky všeho druhu
Maminka chtěla pečovat o svého pětitýdenního chlapečka i na RESu, ve dne i v noci, jak jsem pochopila. Na noc ji lékař vykázal z místnosti, což se jí tak hluboce dotklo, že kvůli tomu zburcovala veřejnost.
Návštěvy bojovné kamarádky, která neváhala natáčet, posléze i zveřejňovat, hysterie. Nechyběl zásah policistů, které "na trpící matku zavolal" lékař, když ani po opakované domluvě nehodlala opustit místnost, kde kromě jejího miminka ležely i další nemocné děti.
Kde je pravda? Kdo je vinen?
Pobývala jsem docela často v různých nemocnicích. Buď sama, nebo, a to častěji, s oběma svými dětmi.
Syn ležel několik svých prvních měsíců života na JIPu jedné z našich nejznámějších porodnic. Bojoval o život, a vybojoval. Nikdy nepřestanu být tamějším lékařům a sestrám vděčná.
Denně jsem za ním docházela, nosila odstříkané mateřské mléko, nepochybovala jsem ani v nejmenším, že lékaři vědí, co je pro něj nejlepší a také tak činí.
Bylo to po psychické stránce to nejhorší, co si dokážu představit. Bezmoc, pouze jsem mohla syna hladit jedním prstem, jak byl maličký, a jak byl na to zle. Na noc musely všechny návštěvy z místnosti. Důvody se mi jevily jako veskrze logické, a jakkoli pro mě bylo nesmírně těžké odejít, respektovala jsem pokyny lékařů a sester.
Za všemi maličkými pacienty chodili rodiče, popřípadě další členové rodiny. Většina z nich se chovala ohleduplně, ale někteří ne, ti, co viděli pouze SVOJE dítě a SVOJE potřeby a pocity. Bylo to občas dost mučivé. Jistá maminka svým extrémně vysokým hlasem donekonečna pištěla něhou typu: "Ty moje srdce! Ty můj spinkáčku! Ty maminčino všecko!!" Měla jsem husí pokožku jak bublinkatou obálku. Po třech hodinách jsem si přála mít sluchátka, po pěti pak nemít vůbec žádné uši. Rovněž návštěvy více lidí nad inkubátorem: "Nazdááááár, loupežníku! Já su strýc Jožin z Dobré Velké, kdy vyrazíme na hon? Hahahaha,". mi po sté repríze nedělalo dobře. Ti lidé tam ale měli právo být...
Když jsem předtím x týdnů ležela na oddělení rizikového těhotenství, zase všichni měli právo přijímat kdykoli návštěvy. Od rána do večera. Když jsem ležák, který je odkázán na mísu a umyvadlo na nočním stolku, popřípadě bych chtěla spát, abych aspoň tak unikla neradostné realitě, což byl můj případ, mám prostě smůlu. "Už jstééééééé?" Otevřené dveře a otrávený dotaz vyhnaného manžela, kamarádky, babičky, pratety,....Od rána do večera lidé, posedávající v pokoji. "Nemohla bych si takhle k vám sednout, mladá paní na postel, já už se sem nevejdu?" "Ne, nemohla". "No jo, paní je sobec, co?"
To už je z trochu jiného sudu, ale taky je to o právech, svobodě a druhých lidech kolem nás. O ohleduplnosti a citlivosti nejenom k sobě, ale i k druhým.
Nebo ne?
Jak to je? Moje svoboda končí tam, kde začíná tvoje?
Svoboda a práva oné matky skončila tam, kde začala práva těch ostatních dětí a jejich rodičů, potažmo personálu, který měl v rukou léčení a péči o pacienty.
Krom toho...
Pokud nevěřím doktorům, že vědí, co činí, proč jim tedy svěřuju svoje dítě?
Ivana Dianová
Nedívej se tam, nikdo tam není
Nevím přesně, zda je to dar nebo prokletí. Jsem pro jistou skupinu obyvatel nepřehlédnutelná a neodolatelná. Vlastně s tím nic nechci dělat, i kdyby to šlo, když se tak nad tím zamýšlím.
Ivana Dianová
Billa šok
Billu navštěvuju docela často, mám ji totiž co by kamenem dohodil. Mám vůči ní spoustu výhrad, ale jít s plnými taškami pět minut, nebo jet několik stanic je dost rozdíl, což u mne hraje zásadní roli. Dnes jsem tam utrpěla šok.
Ivana Dianová
Utržená ze řetězu
Použila jsem samozřejmě nadsázku, ale musím se přiznat, že utrženě si kapku skutečně začínám připadat. Hledám, ba slídím, sháním, toužím a těším se. Strašně!
Ivana Dianová
Kšeft století
Nejsem obchodně zdatná. Vůbec. Nemám v sobě to pnutí a když se občas snažím v tomto směru něco podniknout, kdekdo mě dokonale očůrá. Tím víc mě fasinují lidé, kteří to mají naopak, zejména když tím nepoškozují druhé.
Ivana Dianová
Dvě ženy v jedné posteli
Je to méně přirozené než když se v posteli nachází muž a žena? Zažila jsem oboje a zjistila, že přirozené jsou obě možnosti, ale s mužem je to jednodušší.
Ivana Dianová
Fíkusová paralela
Rostlinou naší rodiny je jednoznačně fíkus. Měli jsme doma skutečného obra, který měl na svém kmeni neobvykle mnoho větviček. Každé z dětí, když přišel ten pravý čas, si jednu ulouplo a dalo do láhve od limonády s vodou.
Ivana Dianová
Neučte mě znát učitelky
Nesnáším "Mekáč", ale moje dcery to mají naopak. Nevím, proč. Takže jim vždy vysvětlím, jaká že to zvěrstva jedí, nevynechám ani mleté kůže a chrupavky. A popíšu mastnotu. Přepálenou! Játra! Slinivka! No a pak jim něco objednám.
Ivana Dianová
Jak mi dcera odehnala partnera
Nikdy by mě nenapadlo, že to může být tak rychlé. Ale ať! Už to nebolí. Zjevně to nebyl ten pravý. A jiného než pravého už nechci!
Ivana Dianová
Právnička nebo houslistka?
Dramatické období, kdy dítě začíná rozvažovat o svém budoucím povolání, je, zdá se, tady. Moje starší dcerka má relativně jasno.
Ivana Dianová
Které z dětí máš nejradši?
Moje starší dcera mi tuhle otázku klade každou chvíli. Vybafne to na mě, když to nejméně čekám. Jestli doufá, že se spletu nebo mě nachytá u nějaké nepřesnosti, těžko říct. Naopak tuším, proč se mě na to ptá.
Ivana Dianová
Nejdůležitější ze všeho je vyčistit si cévy
Nedělám si iluze, že moje cévy jsou křišťálově čisté, prakticky průhledné, a že uplést z nich pružnou pomlázku by byla brnkačka.
Ivana Dianová
Jak jsem zpívala v katolickém kostele svým skoro barytonem koledy
Pro spoustu lidí není podobná aktivita nijak neobvyklá či zarážející. Pro mne to však byla tak ojedinělá a pikantní zkušenost, že jsem se rozhodla ji písemně zpracovat a podělit se o ni.
Ivana Dianová
Krajky. Všude samé krajky
Přehodil mi přes obličej a horní část těla studenou plachtu. Ukázalo se, že má jeden otvor. Tím sáhl dovnitř a ucítila jsem, jak se dotýká mých víček a vzápětí mi na oko nainstaloval nějaký přístroj. Propadla jsem panice.
Ivana Dianová
Předvánoční setkání
Bylo vedro. Seděly jsme zase jednou s mámou u stolku na balkóně s výhledem na celé Nuselské údolí a Pankrác, před sebou poctivé hrnky s kávou, a povídaly jsme si. Letní den jak vyšitý. Brzy budou prázdniny.
Ivana Dianová
Babybox. Ano - ne?
Anna tudy procházela už potřetí. Pokaždé, když míjela to místo, maličko zadrhla v chůzi a srdce se jí naopak rozběhlo rychleji. U hlavního vchodu do nemocnice bylo v tuto dobu docela rušno, ale tudy, za rohem, nešel skoro nikdo.
Ivana Dianová
Dej mi znamení
Dobře si pamatuji ten den. Sluneční paprsky se prodíraly skrz štětinaté větve starých borovic, vzduch voněl vodou z nedalekého rybníka a šťastnými výkřiky dovádějících dětí. Písek na pláži mě pálil do šlapek a já koukala do nebe.
Ivana Dianová
S drápy na věčné časy a nikdy jinak, zdá se
"Ještě pár schodů a jsme tam," povzbuzovala mě halasně Vivi a tlačila svými maličkými packami do mých zad. "Hele, až budeme támhle, uvidíme vláček!" lákala mě.
Ivana Dianová
Příběhy z naší rodiny VIII.
Každé dítě by mělo mít blízkou dospělou osobu, se kterou může svobodně rozebírat svoje myšlenky, pocity, zážitky a poznatky ze života. Neměl by to být rodič, ale někdo jiný z rodiny, popřípadě z přátel rodiny. Já jsem měla tetu.
Ivana Dianová
Tři jahodové a jeden prs
Po třídní schůzce chodíme vždycky na zmrzlinu. Já si ji zasloužím, neb jsem vždy umluvená a vyprahlá jak horník, Vivi, která to absolvuje se mnou, za klidnou spoluúčast, Nanda za odměnu. Je to náš rituál.
Ivana Dianová
Dva tátové. A proč by ne?
Vracíme se s dcerkami ze hřiště. Cestou nás dobíhá nádherné dítě, tak dvouleté. Mini culíčky, obrovské černé oči s radostnými jiskřičkami. Maličká mi připomíná Nandu, když byla malá. Okamžitě zjihnu. "Ne! mami, ne!" zaklíná mě.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 628
- Celková karma 33,42
- Průměrná čtenost 2040x