Je to poměrně nelichotivý výraz, ale musím uznat, že v tomto případě přesný. Osoba, která byla takto označená, prostě Držka je, nedá se nic dělat...
"Je strašně hodná, i když, pravda, dost střelená," vykládal mi něžně starý pán, který vypomáhal v útulku. Naše vyhlédnutá a kýžená fenka byla těžký svéráz, ale byla na něj upnutá. Takže mu vlhly oči, když nám ji předával.
"Vona se mnou spává," shýbnul se a podrbal vlčí kříženku na hlavě. "Parádně hřeje, ale víte co..."Zarazil se. "Vona je strašně ukecaná a žvaní i ze spaní, to mi teda vadí!" "Hi, hi," udělala jsem zdvořile. "Vona skoro mluví, víte!" Uzavřel muž svůj referát.
Fena na mě moudře koukala, ale nic neříkala. Pomyslela jsem si své. Nemluvila ani v autobusu, pouze ho poslintala, jak se potila jazykem. Syn u ní seděl v podřepu a trochu posměšně se vyptával. "T prej umíš mluvit, jo?" Fena nic, jenom se tak zase hrozně chytře dívala. Syn vytáhl piškotek. "Jestli ho chceš, řekni haf!" řekl nemilosrdně. "HAF!" zopakovala fenka doslova. "Chceš ještě?" "HAF!!" Jednoznačná odpověď na celkem zbytečnou otázku. Nebylo to psí zaštěkání, bylo to H A F.
"Fakt šokující- pes dělá haf, to by mě v životě nenapadlo," smála jsem se. Za pár hodin mě to přešlo.
Celou noc jsme byli vzhůru. Mohu vás ujistit, že i protáhlou mordou s dlouhým jazykem se dá poměrně slušně artikulovat! V pelechu u kamen naléhavě hovořila psice. "Kladla otázky a sama si na ně odpovídala. Občas svůj monolog proložila odfrknutím nebo zamlaskáním, což mě trochu uklidnilo. Celkově to ale bylo strašidelné."Takže ty fakt jako umíš mluvit," konstatovala jsem odevzdaně ráno a chtělo se mi spát. "Huf!" odvětila fena souhlasně. "A rozumíš všemu, jo?" ubezpečoval se syn, tehdy třináctiletý, a já ho zpražila pohledem. "Huf"! Intonace byla jednoznačná: "Čemu se jako furt divíte?!"
Fenka Réza, nyní asi patnáctiletá, u nás žvaní už přes deset let. Umí něžně šeptat, ale taky se strašně hádá. "To je strašná držka," podotkl pobaveně synův spolužák, kterého Réza sepsula na tři doby, protože jí sedl do jejího křesla. Nejvíce si ale vypráví s mojí malou dcerkou. Rozumí si na slovo.
Dneska jsme spolu vyprovázely dcerku na autobus. jela se školkou na výlet. Réza hovořila více než kdykoli předtím. Svým prošedivělým čenichem artikulovala skoro jako Saskia Burešová, když vyrážela: "Hue! He! Hne! Ne!" A snažila se nastoupit do vozu za Nando. Nechtěla dceru pustit samotnou, já ostatně taky ne, ale přemohla jsem se. Réza ne. Tu jsem musela snést ze schodů a složit ji na chodník.
Mluvila celé dopoledne v kuse. V duchu byla taky na výletě, to bylo jasné. Hlídala malou, odrazovala případné nebezpečníky. Pak byl čas dceru vyzvednout.
Réza letěla pře školku jak s keserem, revma nerevma, ocas za ní jenjen vlál. Nanda vyběhla z autobusu. "Ahoj! Rézo, ahoj! AHOJ!"
"Huaahoouy!" zajásala vlčice a obě holky se objaly!
