Chce se mi na záchod. Strašně. Příšerně! Břicho mě tak bolí, že jistě celou noc neusnu. To vím už předem.
Už jsem to zažila vloni a vlastně i předloni, jak si teď uvědomuju. Hrůza! Když si pomyslím, že dřív než ráno si nebudu moct odskočit, kňučela bych zoufalstvím. Krčím se v rohu dvoulůžka, stočená do klubíčka, a kdyby mě byl někdo naučil modlit, modlila bych se, aby tahle noc co nejdřív skončila. A když to tedy řeknu naplno, tak taky, abych to do rána vydržela a nepo... se. To bych asi nepřežila hanbou.
Je to trapné. To, že o tom takhle mluvím i to, jaký strach, možná opravdu naprosto neadekvátní dané situaci, co já vím, prožívám. Strach. Můj doktor mluvil dokonce o fobii! Asi jo. Prý to tak má kdekdo, říkal, a taky mluvil o lécích. Asi bych měla něco užívat, uznávám, když mně ty prášky z mnoha důvodů vůbec nevoní! Přitom ten můj strach je úplně ochromující! Nedá se překonat. Nepomůže ani laskavé domlouvání mých přátel, ani mé vlastní rádoby racionální úvahy, kdy přesvědčuji sama sebe, že můj strach je neodůvodněný a přehnaný.
Ať už ta prokletá noc skončí! Noc plná hnusného zápachu, hlučných ran, hvízdání, výstřelů a dalších děsivých zvuků, které mi rvou uši a bolestně bouří srdce! Kdo to má vydržet! Z posledních sil si představuji, jaké to bude, až se rozední. Světlo! Ticho! Klid! Ta úleva!
Moje milovaná přítelkyně se probudí, odhrne přikrývku a pohladí mě. Nebude se mi smát, toho se nebojím; vím, že mě chápe. Jenom trošku ironicky řekne:
„Tak, Meggy, přežila jsi další Silvestr! Blahopřeju a teď si utíkej do předsíně pro vodítko – letíme do parku!“
