Nechte mě spát!

Včera jsem si - zase jednou - sedla do vyhřáté tramvaje a ...usnula. Probrala jsem se až na konečné, poctivě řečeno probral mě řidič, který byl tak šťastný, že jsem živá, že jsem byla až dojatá.

Jeho radost netrvala dlouho: obratem jsem totiž opět nastoupila, což by ani tak nevadilo, ale dojela jsem pro změnu do vozovny, neb jsem znovu usnula. Přála bych vám vidět jeho ztýraný zoufalý výraz, když zjistil, že mě zase neudal a zase nejevím známky života...

Já za to nemůžu; jak se octnu v teple, rytmicky to drncá, hučí nebo skřípe – jsem ztracená. Tedy v limbu. A ta tramvaj je tutovka. Můj otec, v tomto oboru mistr nad mistry, by vám to potvrdil; ten svého času dokonce jezdil do práce s nataženým budíkem, a to i tehdy, kdy už si preventivně přestal sedat a jenom klimbal opřený o tyč.

Jsem po něm. Dokážeme usnout úplně všude, kdykoli a na libovolně dlouho. Spíme tvrdě a spíme rádi. Ustane pohyb - vytratí se vědomí. „Duch neduchá“, říká tomu otec výstižně. Jsme schopni usnout u zubaře (otec), u holiče (já - bzučel tam fén), ve frontě, během jízdy na eskalátoru, a v dalších těžko uvěřitelných situacích. (Podotýkám, aby snad někoho nenapadlo něco špatného, že jsme oba abstinenti!)

A v žádném případě se nejedná o povrchní spánek, to byste nám křivdili! Pokaždé ztuhneme, zbledneme, vychladneme a zavřené oči nám zapadnou hluboko do důlků. Otce jednou příšerně zfackovala prodavačka obuvi, před kterou usedl na židli, aby si vyzkoušel přinesený pár bot. Bylo tam teplo, bzučelo rádio, no, otec bez problémů a téměř bez prodlení usnul a vyhlížel, jak jsem výše popsala...

Existují jen dva způsoby, jak nás bez násilí ve vteřině postavit na nohy: u otce je to věta „Karle, běhá tu nějaká myš“ a mě spolehlivě zmobilizuje kojenecký pláč, stačí kvíknutí. Miminkovský křik mám i nahraný na budíku - bez toho bych po ránu nedala ani ránu.

Vlastně jsem se před chvílí posadila k počítači, že si na internetu zjistím, co ta spavost vlastně znamená, jak jsme k tomu přišli (mouchu Tse – Tse, která se nabízí, vylučuji), a co se popřípadě s tím dá dělat; no a zapovídala jsem se, zapsala jsem se.

A teď už to nedám. Jak tak sedím, vykoupaná, u rozpálených kamen, skoro bez pohybu, počítač vrní, psi pravidelně oddychují...

Už to na mě jde...Už blednu, už chladnu, už mi zapadají oči do důlků...

Do - brou... n..............................................................................................................................................