Lučinový dort, zákryt a rozličné úlety

"Proše pana, pan za pana, by pan pana neviděl!" broukal si úsečně Honza a pravidelně škubal pravou rukou.  "Hele, je ti dobře?" optala jsem se starostlivě.

"Výborně!" odtušil můj nejdražší a dál dělal ty divné pohyby. Že by se o něj zase pokoušela mrtvice? Postavila jsem na stůl další kávu s panákem rumu a znepokojeně pohlédla do skleněného pekáče. Stály tam v dokonalém pozoru piškoty, prve namočené rumovým kafem. Původně měly natěsno ležet vedle sebe na smetanové vrstvě, ale to pro Honzu- vysloužilého lampasáka - nebylo dostatečně přitažlivé. "Zákryt, to neznáš?" odtušil naoko ledabyle, ale zjevně pyšně: vojsko jak malované!

Nemilosrdně jsem mu je pokosila. "Lehnout!" uštěkla jsem. "Snad k zemi, když už!" ohradil se, "ale to sem nepatří! To nejsou pořadová, to je taktika!" "Jdi do háje..." ulevila jsem si. Ty morbidní komínky v každém fochu už jsem bezmála zkousla, že učil moji maličkou dceru usínat v pozoru, to víceméně taky, zvlášť když se jí to tak líbilo, ale co je moc, je moc!

"Ty mi něco povídej," pronesl uštěpačně. "Co to bylo dneska před tou poštou?" zašklebil se. "Co jako?" chtěla jsem to kopnout do autu. "Ti holubi, ti holubi, jestli jsi to už zapomněla!" "No jo, aby ses nezbláznil!" "Já?! "protáhl. Protočila jsem oči v sloup. Hejno ušmudlaných holubů na chodníku před poštou zobalo okraje pizzy, kterou jim věnoval nějaký hodný mladík, a zuřivě u toho vrkalo. "Nebavte se a jezte!" Zopakoval Honzík s chutí, co ze mne v tu chvíli automaticky vyletělo. "Chudinky děti! Chudinky holoubci! Ještě žes jim neřekla "nehoupejte se při jídle na židli", jako mně tuhle!" "Nesnáším, když se děti v jídelně baví," bručela jsem rozpačitě, "je tam šílená akustika, kdo to má vydržet? Jiný uši mi už, hergot sakra krucinál, nenarostou!"

Je zajímavé, jak některé profese neúprosně zdeformují člověka, aniž by si toho včas všimnul. Kdysi jsem chodila s kriminalistou. Bylo mi sedmnáct, jemu o dost víc. Myslela jsem, že proto mě pořád tak hlídá. Vodí až do domu, vždycky jsem musela volat z okna, že jsem už doma. Jednou jsem se chytla s tátou a v důsledku toho přišla pozdě na rande. Navíc těžce rozladěná. "Měla jsem šílenou situaci s tátou," zavrčela jsem tehdy na omluvu a schoulila se do sebe i do sedadla auta, abych se z toho trochu oklepala. "Jsem z něj úplně vyřízená, nech mě!" kňučela jsem jak malá. "NEZNEUŽIL TĚ?!" vyrazil ze sebe milý kapitán zběsile. "COŽE?" vypadlo ze mě vyšokovaně. "NEEE! Prosím tě, jak tě tohle mohlo napadnout?" Hádka s otcem byla zapomenuta a teď jsem poulila zrak na svého milého. "Ále, stávají se všelijaké věci, " kroutil se...

Poslední vrstvu piškotových ležáků jsem pečlivě zalila bělostnou peřinkou z Lučin, žloutků, šlehačky a cukru. Nábožně jsem si oba přivoněli. Nádhera! "Tak, a šup do ledničky!" pronesla jsem spokojeně. "Ne, ty ne! Já sám!" vyhrknul Honzík a popadl pekáč, abych se ho nezmocnila dřív. Jasně. Pekáč bude v zákrytu. Já bych to tam mohla dát šejdrem! Na logickém místě! Bóže, to je na světě poťapaného lidu, jak říkávala moje teta. Ale stejně ho mám ráda!

"Hlavně, že se máme, co," pronesl zjihle a smířlivě můj milý, jako by mi četl myšlenky...