Cikánský pláč

Moje kamarádka si vzala Roma. Ona tedy říká Cikána. On zase si říká Cigán. Já prostě říkám, že Pepíka a všichni se shodneme. Je s ním nadmíru spokojená, možná dokonce- šťastná? Jo!

"Je s nimi sranda," odpovídala. Odjakživa měla mezi Romy spoustu kamarádů, takže celkem logická volba. Proč ne? Madla byla už jako maličká neobyčejně temperamentní, družná a veselá, což jí zůstalo po celý život, jak mohu dosvědčit: známe se od mateřské školky, a chodily jsme spolu na i základku,. Srdce na dlani, emoce hned vedle. Divoška a tak trochu prů - ser - ářka.

"Já bych se s bílým nudila," smála se a já jí to věřila. Měla s Pepíkem tři krásné kluky, ďábelský mix obou rodičů. Pak si ještě přibrala další tři děcka své kamarádky, která zemřela. Pečovala o ni až do smrti a slíbila jí, že se dětí ujme. Slib dodržela a sirotci získali druhou milující mámu.

Občas jsem ji potkávala uprostřed její rodinné tlupy, udřenou ze dvou zaměstnání a práce kolem rodiny, ale šťastnou a rozesmátou. "Já se ráda směju, jak by jinak ten život vypadal," dodávala vždy na konec svého vyprávění, při kterém jsem se kompletně celá ježila: tenhle malér, támhle problémy s některým z dětí, fakt chuťovky.  Problémy s vlastním zdravím. A smála se.

Pořád na ni vzpomínám a mluvím o ní, jako by byla stále na živu. O Madlence. Nemohu tomu uvěřit.

Hlava mi to nebere. Madla už není! Nebyl to blesk z čistého nebe, to ani omylem. Několik dlouhých let bojovala s tou nejhorší nemocí na světě. Rvala se jako kůň! Kvůli dětem. Vlastním i těm přivlastněným, vlastně už taky vlastním. Potkávala jsem ji, statečnou a odhodlanou nedat se, a s úzkostí vždy zaznamenala další šrám z toho krutého zápasu. Naposledy už jí bylo hodně zle. Ztráty byly obrovské. Strašlivé. A bezmoc. Už věděla... "Ty, Ivko, já už nemůžu, ta svině rakovina mě dostala." Nedostala jsem ze sebe ani slovo.

Včera jsem jí byla na pohřbu. Snad to najdu, nebyla jsem si moc jistá. Tak to bez obav... Před hlavním vchodem postával mnohohlavý tmavý dav. Kompletně tmavých. Ostatní hloučky byly částečně světlé, chladně střízlivé a malé. Z tmavého srocení stoupal dým, jako by hořelo. Snad všichni kouřili. Nebylo pochyb.

Přistoupila jsem blíž. "Taky jdete za Madlenkou," zašeptala jsem jenom. Uslzené oči snad všech se na mě upřely a několik desítek hlav přikývlo. Mlčky jsem se k nim připojila.

Velká obřadní síň byla nacpaná k prasknutí. Podél zdí se tísnily desítky dalších a dalších příchozích. Rakev byla obklopena a zahalena květinami. Fotka Madly mě docela zlomila: bylo jí na ní tak dvacet, Ještě mladičká, krásná, okatá holka. Vytáhla jsem už několikátý kapesník. Stará paní vedle mě na mě laskavě pohlédla, jako by mě pohladila.

První skladba byla klasická. Ty další, které přišly na řadu, ale už byly cikánské- cigánské? Je to fuk, věřte mi.

Brečeli jsme všichni jako jedním hlasem. Pro Madlu, pro další drahé a blízké, které jsme nedokázali dostatečně oplakat jindy, pro všechna trápení na celém světě. Byl to oheň, očistný žár, který nás spálil na troud, aby nás opět pozvedl a nalil novou sílu do žil. Čarovný pláč. Poslední píseň: Cikánský pláč. Kdo by ji neznal... Dneska ale byla jiná. S houslemi naříkalo několik mnoho desítek skutečných Cikánů. Zpívali s sebou a plakali současně, objímali se, lehounce se pohupovali do rytmu, a já... s nimi. I já jsem prošla očištěním. Byla jsem obdarována! Děkuju, Madlenko!

Útěšná objetí, slzy, ale už i nastupující smíření nebo naděje? Já musela pryč. Procházela jsem se mezi hroby, abych se trochu vzpamatovala. Byla jsem opuchlá a flekatá a nechtělo se mi takhle jet do práce. Obdivovala jsem výstavní hrobky Romů a světských, bylo jich tu hodně. Byly krásně upravené, na všech fotky zesnulých, květiny, svíce...Před jednou jsem se posadila na lavičku. Byla jsem v neuvěřitelném rozpoložení. Madla by byla šťastná. Měla je tam všechny- svoje přátele. Nenechali ji tam samotnou!

Zhluboka jsem vdechovala chladný svěží vzduch a pomalu se chystala k návratu do svého života.