Máš ráda svou babičku?

Kdo by si pomyslel, že taková nevinná otázka může mít tak dramatický, téměř drásající dopad? Vždyť kdo by neměl rád svou babičku? A přece...

Moje maminka v zásadě psy moc nemusela. Vzala na milost jedině naši Meggy. Tu znala od štěňátka, takže přerod něžné strakaté kuličky ve středně velkého vořecha proběhl pozvolna, nenásilně a bezbolestně. Té se nebála.

Meggy navíc byla mimořádně chytrá a sociálně zdatná, tudíž si to uměla zařídit. K babičce vzhlížela tak okázale, že ta nemohla jinak, než se do naší vypráskané fenky zamilovat. Kdyby bylo v celé její domácnosti deset deka šunky a přišlo deset hladových hostí, lahodná uzenina byla jednoznačně čubajzny!

Jednoho dne jsme objevili v útulku naši Rézu. Pan Srstka ji nabízel ve svém pořadu: "No. Rézinka, sluníčko, kdo by ji nechtěl, takový poklad?" Psice byla v dětství a dospívání týraná, byla označená jako obtížně vychovatelná a taky dvakrát vrácená coby nezvladatelná. Měla takové ty patřičně psí oči. A byla neuvěřitelně podobná Meggy! Všechno tohle dohromady pro mě byla jasná indikace k převzetí do péče!

Fenka se okamžitě sčuchla s celou rodinou, včetně stávající psičky. Nadešel den, kdy jsme ji hodlali představit prarodičům. Nebyla jsem si nijak zvlášť jistá, že babička bude nadšená. Děda byl jasný, tam jsem nepochybovala, ale babička, ach jo, už když jsem jí volala, že máme o psa víc, byla velmi podrážděná. Celkem logicky poukazovala na absurditu situace, kdy v jednom malém bytečku žijí dva psi, o jiných zvířatech nemluvě. Navíc tady byla jedna přitěžující okolnost: Na rozdíl od patnáctikilové Meggy byla Réza mnohem větší a silnější.

Rozhodli jsme se jít na to vědecky. I. P. Pavlov by si mlasknul! Stačil nám na to jeden sáček piškot, asi tak kilo syrového hovězího nakrájeného na kousky a víkend. "Máš ráda babičku?" zeptala jsem se naléhavým hlasem, v ruce pochoutku. Syn uchopil krásnou psí hlavu a souhlasně s ní zakýval, načež jsem vložila do kožešinové mordy lahodné sousto- odměnu.

Tomuto pošetilému konání jsme se oddávali po dva dny. Réza nejdřív nadšeně spolupracovala, ale čím byla sytější, tím výmluvnější ksichty u toho dělala. Ale KÝVALA! V neděli už z nás byla na prášky. Jakmile jsem vzala do ruky budoucí odměnu, Réza kývala jak blázen, nadšeně poskakovala, jazyk jí vlál až na zem, uculovala se čumákem jak šús, no děs běs.

Vypravili jsme se k našim, abychom rychle udali naše cirkusové číslo, dokud Réza ještě vypadá jako pes.

"Bože, kam sem vedeš toho koně?" spráskla ruce babička. Réze cvakaly drápy jak koni kopyta, s drobnou stařenkou si prakticky hleděly do očí....

"To je naše Rézinka," objala jsem strakatou hlavu, abych ukázala, jak moc hodná a vlídná naše fena je. Už do telefonu jsem ji patřičně vychválila! "Má tě moc ráda, víš, já jsem jí o tobě vyprávěla,a..." šaškovala jsem.

"No čoveče, ty ses už úplně pomátla z těch všech svých potvor chlupatejch", děla máma. To už ale pomalu roztávala. Lehce ji pohladila a fena se na ni vděčně podívala. "No, hodná asi je, což o to," babička ji začala hladit odvážněji a začala se usmívat. Réza nadšeně vrtěla a nastavovala hlavu.

"Hele, babi, že jsem nekecala, ona tě má fakt ráda!" nevydržela jsem. Zatímco babička masírovala psí čelo a uši, sáhla jsem do kabelky a vytáhla šustivý sáček s piškotami. Réza najednou nahodila takový ten varovný pohled jakože "a ty už mě s tím nes.r!" Nenechala jsem se však zastavit. Tohle číslo prostě předvedu! "Rézinko!" Fena pozvedla obočí, jako by říkala "no, co je, co zase chceš?" Babička se natěšeně uculovala, a já jsem sladce dořekla: "Máš ráda babičku?"

A Réze definitivně hráblo. Pysky až u nosu, zuby vyceněné jako vlk, začala vydávat neuvěřitelné hrdelní zvuky. Rozeřvala se jak šílenec a evidentně používala samá sprostá slova!

Babička vyděšeně ucukla. Tolik lásky ani nečekala? Tak to se nepovedlo, pomyslela jsem si zdrceně. Teď už asi mámu nikdo nepřesvědčí, že ji Réza miluje...

Réza konečně utichla. Pak přišla až těsně k babičce, opatrně jí položila svou vlčí hlavu do klína a oddaně a blaženě si něžně povzdechla, když ucítila její ruku na svém čele...