„Teda, já bych neodjela, to Ti říkám na rovinu,“ opáčila jsem znechuceně. „A co bys jako dělala?“ mávl odmítavě rukou. „Měl jsem jít pro policajty a nechat si kluka vyvést? Nebo se tam vetřít a sám se nechat sebrat?“
„Takže jsi strávil příjemný víkend v hotelu o samotě a pak jsi klidně odjel,“ konstatovala jsem kousavě. „Ne. Hotel jsem odřekl, co bych tam asi tak dělal, odjel jsem domů.“
Čím déle kolega vyprávěl, tím větší jsem na něj měla vztek. Nebylo to poprvé, co jel po domluvě s bývalou ženou navštívit svého desetiletého syna, a nesměl se s ním setkat. Teď si dokonce zaplatil na celý víkend hotel, aby mu ex manželka nemohla vyčíst, že s klukem bloumá jenom venku, jako minule, kdy mu ho také nedala, ale stejně to nevyšlo: nebude prý tahat dítě do nějaké hotelové špíny! Takže jel opět dvě stě kilometrů zbytečně.
Několikrát se také stalo, že přijel na Moravu, kam se po rozvodu žena se synem odstěhovali, ale syn těsně před jeho příjezdem „onemocněl, pár minut před plánovaným vyzvednutím“. Nebo syn náhle „musel“ odejít k prarodičům, kteří sice bydleli víceméně za rohem, nicméně kluka ven ani jeho dovnitř nepustili, dokonce u nich ani u matky nemohl nechat ani dárky k chlapcovým narozeninám..
Aby nevznikla nějaká mýlka, můj kolega není žádný zvrhlík nebo špatný člověk, dokonce se ani nerozvedl on, ale jeho žena s ním. Našla si perspektivnějšího partnera, který jí imponoval více, než obyčejný učitel hudby. To, že ji nový druh za pár měsíců opustil, celkem nehrálo roli- stejně za všechno mohl první manžel. Na syna ať zapomene...
Kolega na syna zapomenout nechce. Nechce ho ani nervovat scénami, které každý pokus o společnou vycházku nebo jinou akci provází. Nechce jít na sociálku, ale už se smiřuje s tím, že tam bude muset zajít se poradit. Jak byl dosud odpůrcem střídavé péče, tak teď se tou myšlenkou čím dál víc zabývá. I když by to znamenalo přestěhovat se někam blíž synově nynějšímu bydlišti. I když už se žena nechala slyšet, že ona se naopak se synem odstěhuje co nejdál otci, aby mu přešla chuť na otravování...